Nepřihlášený uživatel
přihlásit se / registrovat

Gastroenterologie
a hepatologie

Gastroenterology and Hepatology

Gastroent Hepatol 2021; 75(1): 51–54. doi: 10.48095/ccgh202151.

Rifaximin v terapii idiopatických střevních zánětů

Milan Lukáš1

+ Pracoviště


Terapie antibio­tiky u Crohnovy nemoci (CN) a ulcerózní kolitidy (UC) patří do základního spektra léčby těchto onemocnění. U nemocných, kteří jsou pro těžší relaps IBD hospitalizováni, je parenterální podávání metronidazolu a ciprofloxacinu několik let rutinním přístupem. Důvodem je představa, že superinfekce patogenními, nebo podmíněně patogenními mikroorganizmy, nebo translokace mikrobů v průběhu těžce probíhajícího zánětu se podílí na celkové systémové zánětlivé odpovědi. Hnisavé komplikace střevních zánětů, především u CN, kterými jsou mezenteriální infiltráty, nitrobřišní abscesy a píštěle vnitřní i zevní, jsou jednoznačnou indikací k zavedení antibio­tické terapie. Podrobné analýze a klinickému využití u idiopatických střevních zánětů se těší především pět antibio­tik nebo chemoterapeutik, které se také nejvíce využívají v klinické praxi. Jedná se o metronidazol, ciprofloxacin, klaritromycin, cotrimoxazol a rifaximin.

Rifaximin je strukturální analog rifampicinu (4-deoxy-4-methylpyrido[1,2-1,2] imidazo[5,4-c]rifamycin), jehož antibakteriální efekt je zprostředkován blokádou syntézy bakteriální RNA inhibicí beta podjednotky DNA dependentní RNA polymerázy. Jedná se o širokospektrálně účinné baktericidní antibio­tikum blokující růst grampozitivních i gramnegativních aerobních i anaerobních bakterií. Efekt rifaximinu je cílen pouze na gastrointestinální trakt, protože léčivo vykazuje minimální reabsorpci z trávicího traktu a po podání vysokých dávek léčiva (2× 1 g denně) naprosto zanedbatelných sérových koncentrací (< 0,4 % podané dávky), naproti tomu jsou zaznamenávány vysoké koncentrace léčiva ve stolici. Průměrná koncentrace léku po třech dnech léčby rifaximinem v dávce 800 mg denně dosahovala 8 000 μg/g stolice a tato vysoká koncentrace přetrvávala 6 dní po ukončení léčebné kúry. In vitro studie potvrdily, že rozpustnost rifaximinu je až 120násobně větší ve žlučových kyselinách v porovnání s rozpustností ve vodě, což může teoreticky vysvětlovat vysoké koncentrace léčiva intraluminálně, především v proximální části tenkého střeva při běžném dávkování [1]. I když je rifaximin účinný proti velkému spektru střevních bakterií, vykazuje ve svém komplexním účinku na střevní mikrobio­ta také ně­kte­ré mimořádné účinky, kterými se odlišuje od všech ostatních antibio­tik nebo chemoterapeutik. Stimuluje růst ně­kte­rých probio­ticky působících bakteriálních kmenů, jako jsou bifidobakterie, laktobacily nebo Fecalibacterium prausnitzi, a zvyšuje bakteriální diverzitu. Navíc je prokázán v pokusech na experimentálních zvířatech s indukovanou chemickou kolitidou, že má vlastní protizánětlivý efekt zprostředkovaný přes PXR (pregnane-X-receptor), který snižuje tvorbu ně­kte­rých prozánětlivých cytokinů zablokováním aktivace NF-kB [2]. Z hlediska mikrobio­logického nevede ke vzniku rezistentních bakteriálních kmenů a nevede k dlouhodobé devastaci střevních mikrobio­tů tak, jak je tomu často při léčbě jinými širokospektrálně působícími antibio­tiky.


Rifaximin u Crohnovy nemoci

V roce 2006 publikovali Prantera et al výsledky multicentrické, randomizované a placebem kontrolované studie GRACE, do které bylo zahrnuto celkem 83 nemocných s mírnou až středně aktivní CN (CDAI 200–400) a pacienti byli randomizováni do třech větví na 800 mg, nebo 1 600 mg rifaximinu, nebo k podávání placeba celkem na 12 týdnů. Klinická remise hodnocená podle CDAI byla dosažena u 52 % nemocných léčených 1 600 mg denně, u 32 % nemocných na 800 mg denně a 33 % nemocných na placebu [3]. V roce 2010 jsme prezentovali výsledky studie GRACE 02, která byla součástí velkého mezinárodního projektu označovaného jako GRACE 01 a hodnotila bio­logickou dostupnost a efektivitu dvou různých dávek gastrorezistentních granulí rifaximinu u nemocných s CN. V této naší malé studii bylo potvrzeno, že vyšší dávkování rifaximinu 800 mg 2× denně podávané po dobu 12 týdnů je spojeno s vyšším počtem dosažených klinických odpovědí i remisí v porovnání s nižším dávkováním rifaximinu 800 mg 1× denně. Nemocní s CN, kteří dostávali vyšší dávku rifaximinu, dosáhli cca o 25 % více pozitivních klinických odpovědí a klinických remisí. V porovnání se skupinou s nižším dávkováním nebyly rozdíly zjištěné v obou skupinách staticky významné. Důvodem byl malý počet zařazených pacientů do obou ramen studie [4]. Na grafu 1 je zachycena změna hodnoty CDAI v průběhu léčby s razantnějším snížením při použití vyšších dávek rifaximinu (modrá křivka 1 600 mg denně, žlutá 800 mg denně).

V roce 2012 byla v prestižním žurnále Gastroenterology publikována Pranterou et al dosud největší studie s rifaximinem u nemocných s CN. Rifaximin granulát obsahoval v jedné dávce 400 mg účinné látky, granule byly obaleny gastrorezistentním obalem. Celkem 402 nemocných s CN s lehkou až středně těžkou aktivitou bylo randomizováno do čtyř ramen 400 mg 2× denně, 800 mg 2× denně, 1 200 mg 2× denně, nebo k terapii placebem na dobu 12 týdnů. Celkem 62 % nemocných vykazovalo klinickou remisi při terapii rifaximinem 800 mg denně v porovnání s 43 % nemocných na placebu. Rozdíl téměř 20 % byl statisticky signifikantní. Významné bylo, že diference mezi účinnou látkou a placebem byla udržena ještě v následujících 12 týdnech sledování. Určitým zklamáním z této studie bylo, že nebyl zjištěn pozitivní efekt v závislosti na denní dávce. V rameni s nejvyšším dávkováním 1 200 mg 2× denně byl počet dosažených remisí jen 47 % [5]. Shrnující data ohledně efektivity rifaximinu u CN jsou uvedeny v Cochranově databázi, ve které Townsend et al uvedli výsledky obou randomizovaných a placebem kontrolovaných studií [6]. Celkově 489 nemocných s CN s mírnou až střední aktivitou léčených rifaximinem ukázalo, že 48 % léčených rifaximinem v dávce od 800 mg do 2 400 mg denně nedosáhlo remise v týdnu 12, v porovnání s placebem, kde počet nedosažených remisí byl 60 %. Rozdíl 12 % ukazuje na mírně příznivý efekt rifaximinu v porovnání s placebem (RR 0,82; 95% CI 0,69–0,98).


Závěr pro klinickou praxi

Rifaximin je dobré zvážit pro několikatýdenní terapii lehké formy CN v oblasti ileocékální nebo postihující tlusté střevo, protože rozpustnost rifaximinu je odvislá na koncentraci žlučových kyselin, která je v proximální části tenkého střeva nejvyšší, je možné zvážit léčbu rifa-­ximinem také jako adjuvantní terapii k biologické nebo imunosupresivní léčbě při proximálním postižením GIT – duodena a jejuna. Denní dávka rifaximinu by měla být minimálně 800 mg nebo vyšší a v tomto ohledu není namístě se obávat kumulativního toxického efektu nebo rizika předávkování při užití vyšších dávek (1 200–2 000 mg denně). Dosud nedošlo k provedení kontrolované studie s rifaximinem v rámci profylaktického podání po ileokolické resekci. Od počátku nového století se v ně­kte­rých západoevropských zemích používá tříměsíční profylaktická léčba metronidazolem po resekci střeva bez ohledu na resekční nález i na míru rizika rekurence CN po operaci, a to u každého pacienta, který se operaci podrobí. Pozitivní výsledky studie publikované D’Haensem et al potvrdily významné snížení rizika rekurence CN v krátkodobém a střednědobém časovém horizontu 1–2 let po operaci [7]. U nás tento postup po ileokolické resekci zdaleka nezdomácněl tak, jak je rozšířen v zemích Beneluxu. Bohužel problém je v tom, že nejméně třetina nemocných nemůže metronidazol po dobu tří měsíců užívat z důvodů nesnášenlivosti nebo vedlejších efektů léčby. Podle mého názoru je největší a nevyužitý potenciál rifaximinu v této indikaci profylaktické léčby. U nemocných, kteří netolerují metronidazol, by se tato terapie po dobu 2–3 měsíců po provedené operaci měla zkusit.


Rifaximin u ulcerózní kolitidy

Evidence podporující význam rifaximinu v léčbě aktivní UC je ve srovnání s CN podstatně menší, nicméně již od počátku 90. let se ve světovém písemnictví objevují zprávy o přínosu této léčby. Problém je, že jde většinou o pilotní nerandomizované a placebem nekontrolované studie z jednotlivých pracovišť. Gionchetti et al jako první již v roce 1999 referovali o 28 nemocných s UC, kteří byli přijati pro těžký relaps nemoci do nemocnice k intravenózní terapii kortikosteroidy, 14 z nich k tomu dostávalo ještě rifaximin 800 mg denně po dobu 10 dní a 14 nemocných mělo ke kortikosteroidům placebo. Pozitivní odpověď na podávanou terapii vykazovalo 61 % nemocných s rifaximinem a 47 % na placebu, rozdíl nebyl statisticky signifikantní. Nemocní léčení rifaximinem měli rychlejší snížení a/nebo ukončení podávání kortikoidů a měli také signifikantně menší počet stolic [8]. Ještě starší studie, rovněž z italských pracovišť, byla publikována v roce 1992 Rieglerem et al rovněž z Boloni. V této otevřené pilotní zkoušce autoři referovali o 12 pacientech s UC, u kterých došlo k symptomatickému zhoršení s průjmy, bolestmi v břiše a krvácením. Při terapii 600 mg denně došlo u 11/12 nemocných po 10 dnech léčby k významnému symptomatickému zlepšení stavu [9].


Závěr pro klinickou praxi

I když neexistuje silná vědecká evidence pro využití rifaximinu u nemocných s UC, je právě toto antibio­tikum v klinické praxi u nemocných s UC, alespoň na našem pracovišti, zdaleka nejvíce využíváno. Důvodem pro preferenční využívání rifaximinu je excelentní snášenlivost, minimální nebo žádné vedlejší efekty léčby a zejména to, že jiná širokospektrální antibio­tika mohou u nemocných s UC prohloubit dysbiózu střevních mikrobio­tů a přispívat ke zhoršení vlastní nemoci nebo ke vzniku klostridiové superinfekce. Jak bylo výše uvedeno, rifaximin tyto nepříznivé vlivy nemá, a navíc potlačuje růst anaerobních mikrobio­t, včetně klostridií. Pacienti s UC trpí relativně často nasedajícími nebo konkomitujícími střevními infekcemi, které jsou důsledkem střevního zánětu a snížené rezistence sliznice tlustého střeva ke kolonizaci patogeny nebo k tomu dochází v důsledku podávané imunosupresivní nebo bio­logické léčby. Rifaximin je v těchto situacích u nemocných s UC prvním lékem volby.


Rifaximin v léčbě akutní a chronické pouchitidy

Isaacs et al v roce 2007 prezentovali multicentrickou americkou studii, ve které byl rifaximin využit v terapii akutní nebo chronické pouchitidy. Bohužel do randomizované a placebem kontrolované studie bylo zařazeno pouze 18 nemocných (tj. 27 % z původně zamýšlené kohorty pacientů), z nichž 8 pacientů dostávalo rifaximin 400 mg 3× denně a 10 nemocných placebo po dobu 4 týdnů. Ve studii byli nemocní s akutní pouchitidou a také nemocní s chronickou pouchitidou. Klinická remise byla hodnocena podle hodnoty PDAI (pouchitis disease activity index) ≤ 7 bodů a klinická odpověď na základě snížení PDAI nejméně o 3 a více bodů proti výchozímu stavu. V aktivním ramenu byla zjištěna u dvou nemocných (25 %) remise pouchitidy v týdnu 4 a žádný nemocný nemusel ukončit studii dříve. V placebové skupině nebyla zjištěna remise u žádného pacienta a předčasné ukončení léčby bylo zaznamenáno u 2 z 9 probandů. Podrobnější analýza ukázala, že oba nemocní s akutní pouchitidou odpověděli na terapii rifaximinem, bohužel u nemocných s chronickou pouchitidou nebyla zjištěna remise nemoci ani u jediného z nich [10]. Nepřekvapí, že v literatuře můžeme nalézt také práci Shena et al z Cleveland Clinic, který je v problematice pouchitidy tím největším expertem. Jeho souhrnem je však retrospektivní analýza 51 nemocných s chronickou, na antibio­tickou terapii dependentní pouchitidu. Indukční dávka rifaximinu se pohybovala v různém dávkování od 200 mg do 1 800 mg denně v monoterapii nebo v kombinaci s jinými antibio­tiky, nejčastěji s ciprofloxacinem nebo s metronidazolem. Po dosažení klinické odpovědi za 2 týdny léčby dostávali nemocní dlouhodobou udržovací terapii v mediánu doby 3 měsíců v dávce 200 mg denně. Hlavním přínosem této práce je, že dlouhodobá udržovací terapie byla efektivní u 65 % nemocných, z nichž 75 % pacientů bylo úspěšně léčeno celkově půl roku a polovina z nich jeden rok [11].


Závěr pro klinickou praxi

Bakteriální přerůstání v ileálním pouchi po provedení restorativní proktokolektomie je nejpravděpodobnějším vysvětlením vzniku akutní pouchitidy. Do jaké míry se tato komponenta uplatňuje u ně­kte­rých nemocných s chronickou pouchitidou, není zřejmé, nicméně existuje relativně velký podíl nemocných, kteří vyžadují několikrát do roka podání kúry antibio­tik. Tyto nemocné označuje Shen ve své všeobecně akceptované klasifikaci jako chronickou pouchitidu dependentní na antibio­tikách. Dlouhodobé podávání systémově působících antibio­tik je samozřejmě handicapem s otázkou vedlejších efektů léčby, vzniku rezistence a také nepříznivého vlivu na tenkostřevní mikrobio­ty a následné poruchy trávení a vstřebávání. Podávání rifaximinu v indukční fázi léčby, především v udržovací dlouhodobé léčbě, má nepochybný potenciál velké výhody. Efektivita léčby rifaximinem je v akutním indukčním podání u nemocných s akutní nebo chronickou pouchitidou v klinické praxi nižší než kombinovaná léčba ciprofloxacinem a metronidazolem. Otázkou je, zda používáme dostatečně vysokých dávek rifaximinu pro to, aby bylo v ileálním pouchi dosaženo vysoké koncentrace tohoto baktericidního antibio­tika. V původních pilotních studiích z Itálie používali Gionchetti et al dávky rifaximinu významně vyšší, až 2 g denně (2× 5 tbl denně), a to v kombinaci s ciprofloxacinem 1 g denně, aniž by došlo ke zvýšení systémové bio­logické dostupnosti rifaximinu. Terapie vykazovala velmi vysokou účinnost a dosahovala téměř 90 % [12]. Po této úvodní léčbě může nastoupit dlouhodobá udržovací terapie rifaximinem již ve zvyklém dávkování 800–1 200 mg denně. Na tyto zkušenosti publikované téměř před čtvrtstoletím jsme v klinické praxi trochu zapomněli, což je škoda.

prof. MUDr. Milan Lukáš, CSc.
Klinické a výzkumné centrum pro střevní záněty
Klinické centrum ISCARE a. s. a 1. LF UK v Praze
Českomoravská 19
190 00 Praha 9milan.lukas@email.cz


Pro přístup k článku se, prosím, registrujte.

Výhody pro předplatitele

Výhody pro přihlášené

Literatura

1. DuPont HL. Review article: the antimicrobial effects of rifaximin on the gut microbio­nta. Aliment Pharmacol Ther 2016; 43 (Suppl 1): 3–10. doi: 10.1111/apt.13434.
2. Cheng J, Shah YM, Ma X et al. Therapeutic role of rifaximin in inflammatory bowel disease: clinical implication of human pregnane X receptor activation. J Pharmacol Exp Ther 2010; 335 (1): 32–41. doi: 10.1124/jpet.110.170225.
3. Prantera C, Lochs H, Campieri M et al. Antibio­tic treatment for Crohn’s disease: results of a multicentre, double blind, randomized, placebo controlled trial with rifaximin. Aliment Pharmacol Ther 2006; 23 (8): 1117–1125. doi: 10.1111/j.1365-2036.2006.02879.x.
4. Ďuricová D, Lukáš M, Bortlík M. Rifaximin v terapii Crohnovy nemoci. Výsledky studie GRACE 02. Ces a Slov Gastroent a Hepatol 2010; 64 (3): 31–36.
5. Prantera C, Lochs H, Grimaldi M et al. Rifaximin-extended intestinal release induces remis­sion in patients with moderately active Crohn’sdisease. Gastroenterology 2012; 142 (3): 473–481.doi: 10.1053/j.gastro.2011.11.032.
6. Townsend CM, Parker CE, MacDonald JK et al. Antibio­tics for induction and maintenance of remission in Crohn’s disease. Cochrane Database Syst Rev 2019; 2 (2): CD012730. doi: 10.1002/ 14651858.CD012730.pub2.
7. D’Haens GR, Vermeire S, Van Aschee G et al. Therapy of metronidazole and azathioprine to prevent postoperative recurrence of Crohn’s disease: a controlled randomized trial. Gastroenterolohy 2008; 135 (4): 1123–1129. doi: 10.1053/j.gastro.2008.07.010.
8. Gionchetti P, Rizzello F, Ferrieri A et al. Rifaximin in patients with moderate or severe ulcerative colitis refractory to steroid-treatment: a double-blind, placebo-controlled trial. Dis Dis Sci 1999; 44 (6): 1220–1221. doi: 10.1023/a: 1026648812439.
9. Riegler R, Russo MI, Carratú R et al. Clinical and therapeutic considerations in the treatment of nonspecific abdominal disorders in patienst with quiescent ulcerative rectocolitis: preliminary notes on treatment with rifaximin. Eur Rev Med Pharmacol 1992; 14: 9–14.
10. Isaacs KL, Sandler RS, Abrue M et al. Rifaximin for the treatment of active pouchitis: a randomized, double-blind, placebo-controlled pilot study. Inflamm Bowel Dis 2007; 13 (10): 1250–1255. doi: 10.1002/ibd.20187.
11. Shen B, Remzi FH, Lopez AR et al. Rifaximin for maintenance therapy in antibio­tic dependent pouchitis. BMC Gastroenterol 2008; 8: 26. doi: 10.1186/1471-230X-8-26.
12. Gionchetti P, Rizzello F, Venturi A et al. Antibio­tic combination therapy in patients with chronic, treatment-resistant pouchitis. Aliment Pharmacol Ther 1999; 13 (6): 713–718. doi: 10.1046/j.1365-2036.1999.00553.x.

Kreditovaný autodidaktický test