Nepřihlášený uživatel
přihlásit se / registrovat

Gastroenterologie
a hepatologie

Gastroenterology and Hepatology

Gastroent Hepatol 2016; 70(1): 11–26. doi:10.14735/amgh201611.

Doporučení pro podávání biologické terapie u idiopatických střevních zánětů: třetí, aktualizované vydání

Martin Bortlík Orcid.org  1,2,3, Dana Ďuricová Orcid.org  1, Pavel Kohout Orcid.org  4, Michal Konečný Orcid.org  5, Jana Koželuhová Orcid.org  6, Aleš Novotný Orcid.org  7, Vladimír Zbořil Orcid.org  8, Lucie Prokopová Orcid.org  8, Tomáš Douda Orcid.org  9, Jiří Stehlík Orcid.org  10, Olga Shonová Orcid.org  11, Karel Mareš Orcid.org  12, Luděk Hrdlička Orcid.org  13,14, Petra Matějková Orcid.org  15,16, Zuzana Šerclová Orcid.org  14, Lenka Nedbalová17, Marie Tomanová18, Martin Liberda Orcid.org  19, Jiří Bronský Orcid.org  20, Katarína Mitrová Orcid.org  1,21, Pavel Drastich Orcid.org  22, Ondřej Ryska Orcid.org  14, Přemysl Falt Orcid.org  23, Jan Březina22, Tomáš Vaňásek Orcid.org  24, Jaroslav Kalvach25, Martin Kolář1, Milan Lukáš Orcid.org  1

+ Pracoviště

Úvod

Biologická léčba (BL) idiopatických střevních zánětů (IBD – inflammatory bowel disease), tedy Crohnovy choroby (CD – Crohn’s disease) a ulcerózní kolitidy (UC – ulcerative colitis), představuje
v současnosti nejúčinnější způsob medikamentózní léčby těchto onemocnění. Její podávání je spojeno s vyšší kvalitou života nemocných, nižší potřebou kortikoterapie, nižším počtem relapsů a s tím související redukcí pracovní neschopnosti pacientů [1–3]. BL snižuje potřebu chirurgické léčby střevních zánětů a jejích dlouhodobých následků, vč. syndromu krátkého střeva, kolektomie a nutnosti střevní derivace cestou stomie, snižuje tedy riziko závažné invalidizace spojené s nepříznivým průběhem CD a UC [4–6]. Je vhodná pro nemocné se střední a vysokou zánětlivou aktivitou, kteří nereagují na konvenční protizánětlivou terapii (zahrnující podávání glukokortikoidů a imunosupresiv) nebo kteří tuto léčbu netolerují, dále pro pacienty s komplikovaným průběhem střevního zánětu a pro nemocné s vysokým rizikem invalidizace a těžkých strukturálních změn v trávicí trubici [7].
Z širšího pohledu můžeme do skupiny biologických léčiv zařadit všechny látky přirozené povahy nebo molekuly odvozené od přirozeně se vyskytujících látek, které tlumí specifická místa zánětlivé reakce.
V současné době jsou v ČR k dispozici pro BL střevních zánětů monoklonální protilátky proti tumor nekrotizujícímu faktoru α (TNF-α) – infliximab (IFX), adalimumab (ADA), golimumab (GOL) – a protilátka proti integrinovým receptorům α4β7, vedolizumab (VDZ). Díky rychlému vývoji nových biologických přípravků lze v nejbližších letech očekávat zavedení nových molekul patřících do skupiny biologických preparátů.

Intenzivní vývoj je zaměřen nejen na hledání nových biologických léčiv, ale probíhá i v oblasti již zavedených přípravků a jejich využití v klinické praxi. Směřuje k nacházení optimálních indikací a terapeutických režimů (dávkování, intervaly, doprovodná medikace) a ke snižování výskytu nežádoucích účinků, tedy zvyšování efektivity a bezpečnosti BL [8,9]. Pracovní skupina pro idiopatické střevní záněty ČGS ČLS JEP (PS IBD) proto připravuje pravidelné aktualizace doporučení k podávání BL nemocným s CD a UC, která vycházejí z posledních poznatků v tomto oboru a ze zkušeností odborníků podílejících se na jejich přípravě.
Předložený materiál je aktualizací Doporučení připravených PS IBD v roce 2008 a 2012 [7,10]. Při jeho přípravě byl zvolen stejný postup jako u předchozích verzí: stanovená problematika byla rozdělena do několika okruhů, které byly zpracovány určenými členy PS IBD. Ti vypracovali návrhy jednotlivých doporučení, které byly posléze diskutovány na zasedání PS IBD v červnu 2015
v Čechticích. Jednotlivé body doporučení byly přijímány jako konsenzuální stanovisko po schválení více než 70% většinou účastníků. V případě nedostatečného souhlasu pokračovala diskuze a příslušné stanovisko bylo upraveno tak, aby bylo dosaženo alespoň 70% shody. Při zpracování finální verze textu byla úroveň důkazů (EL – evidence level) v jednotlivých stanoviscích posouzena podle aktuální verze oxfordského Centra pro Evidence-Based Medicine z roku 2011 [11]. 
Je potřeba zdůraznit, že v důsledku velmi rychlého vývoje v oblasti BL se mohou některá předkládaná stanoviska v době jejich vydání již mírně odlišovat od aktuálního názoru. Věříme, že tato doporučení vytváří ucelený přehled o BL IBD, který je v souladu s doporučeními publikovanými a prezentovanými
v posledních letech na mezinárodních i domácích odborných fórech.

A. Indikace k zahájení BL u CD (infliximab, adalimumab, vedolizumab)
Stanovisko A1
BL CD je indikována u nemocných se střední a vysokou aktivitou při nedostatečném
efektu konvenční léčby, u pacientů s perianálními píštělemi, při kortikodependentním
průběhu onemocnění (EL1), u nemocných ve vysokém riziku nepříznivého (invalidizujícího)
průběhu onemocnění (EL5) a při výskytu některých mimostřevních projevů souvisejících
s aktivitou zánětu (EL2). Vhodnou indikací je časná rekurence CD po resekčním výkonu (EL2).



Základní terapií střední a vysoké aktivity CD jsou topické nebo systémové glukokortikoidy a imunosupresiva (thiopuriny, event. metotrexát). U nemocných, u kterých nedošlo k remisi při terapii podávané v doporučených dávkách po dostatečnou dobu (kortikorezistence), nebo u nemocných,
u kterých je léčba spojena s nežádoucími účinky nebo projevy intolerance, je indikováno zahájení BL [3,12–18].
Perianální projevy CD, zejména komplexní píštěle, jsou projevem těžké formy CD bez ohledu na přítomnost a aktivitu luminálního postižení. U nemocných se složitými (komplexními) perianálními píštělemi je nejúčinnější terapií kombinace chirurgické léčby a anti-TNF protilátek (IFX nebo ADA), nejlépe je dokumentována účinnost IFX [19–25]. Konkomitantní terapie thiopuriny zvyšuje dále efekt terapie. Účinnost samotných imunosupresiv (bez anti-TNF) není u perianální choroby dostatečně dokumentována [20,21,25]. BL je vhodná před chirurgickým řešením v podobě lalokové plastiky (advancement flap) ke zhojení zánětlivých změn v oblasti anorektální [19]. Před podáním BL je nutné vyloučit přítomnost abscesu, event. zajistit jeho drenáž [19,25].
Při kortikodependentním průběhu nemoci (nemožnost v průběhu tří měsíců snížit denní dávku kortikosteroidů pod 10 mg prednisonu nebo ekvipotentní dávku metylprednisolonu, nebo dojde-li
k relapsu choroby do tří měsíců po vysazení léčby kortikoidy) a neúčinnosti imunosupresivní terapie nebo u pacientů, u kterých je imunosupresivní terapie spojena s nežádoucími účinky nebo intolerancí, je indikována BL. Jejím cílem je snížení nebo vysazení glukokortikoidů a minimalizace jejich nežádoucích účinků [12,13].
Za akcelerovanou step-up (též časně akcelerovanou) léčbu se považuje zahájení BL (obvykle
v kombinaci s imunosupresivy) v krátkém odstupu od stanovení diagnózy u pacientů, kteří mají prognosticky nepříznivé známky průběhu onemocnění [7,26]. Jde především o nemocné ve věku nižším než 17 let v době diagnózy, nemocné s perianálním postižením, s postižením anorektální oblasti, s extenzivním nebo plurisegmentálním postižením tenkého střeva, pacienty s rychlou progresí choroby do stadia penetrujících komplikací v podobě intraabdominálních abscesů nebo píštělí a nemocné s proximální lokalizací CD [27–29]. Vhodnou indikací je rovněž časná rekurence CD po provedeném resekčním  výkonu [30–34].
BL (především anti-TNF protilátky) je účinná v léčbě některých extraintestinálních komplikací. Mimostřevní projevy, které jsou známkou vysoké aktivity onemocnění, představují velmi vhodné indikace k zavedení BL. Jde především o projevy kožní (pyoderma gangrenosum, erythema nodosum), oční (iridocyklitida, recidivující episkleritida) a kloubní (enteropatická artritida I. typu) [25,35–39]. Podání BL je v těchto situacích vhodné při neúčinnosti nebo intoleranci konvenční terapie. Po konzultaci s revmatologem je vhodné zvážit BL u nemocných s IBD a koincidující ankylózující spondylitidou, sakroileitidou nebo revmatoidní artritidou [25,40].
B. Indikace k zahájení BL u UC (infliximab, adalimumab, golimumab, vedolizumab)
Stanovisko B1
Indikací k zahájení BL u pacientů s UC je střední a vysoká aktivita nemoci při
neúčinnosti konvenční terapie (EL1), akutní těžká ataka UC (tzv. záchranná
terapie) (EL1), kortikodependence a výskyt některých mimostřevních
projevů souvisejících s aktivitou střevního zánětu (EL1).

U pacientů s UC, kteří nereagují na adekvátní dávku glukokortikoidů a/nebo imunosupresiv nebo je
u nich terapie spojena s intolerancí nebo výskytem nežádoucích účinků těchto léčiv, je indikována BL [12,26,41–50].
IFX ve standardním dávkovacím režimu je stejně účinný jako cyklosporin v záchranné léčbě
u nemocných s vysokou aktivitou UC, kteří neodpovídají na několikadenní (3–5denní) podávání intravenózních glukokortikoidů [51–54]. Podání IFX v tzv. intenzifikovaném režimu významně zvyšuje účinnost terapie a je v současné době považováno za nejúčinnější formu medikamentózní terapie akutní těžké ataky UC [55,56]. Intenzifikovaným režimem rozumíme podání zvýšené dávky (10 mg/kg) na počátku terapie nebo zkrácení intervalu mezi aplikacemi první a druhé, resp. druhé a třetí infuze na 1–2 týdny. Cyklosporin je alternativou v této indikaci u nemocných, kteří dosud nebyli léčeni thiopuriny. Léčba IFX po kúře cyklosporinu a opačně je zatížena zvýšeným rizikem závažných komplikací [57].
U pacientů s kortikodependentním průběhem, kteří nereagují na terapii thiopuriny, nebo u kterých je tato léčba spojena s výskytem nežádoucích účinků nebo intolerancí, je vhodná BL [12,41–43].
BL (především anti-TNF protilátky) je účinná v léčbě některých extraintestinálních komplikací
u pacientů s UC podobně, jako je tomu v případě CD [35–38,40].
C. Kontraindikace biologické léčby
Stanovisko C1
Absolutní kontraindikací k podání anti‑TNF preparátů je předchozí
těžká alergická reakce, aktivní infekční onemocnění, přítomnost nedrénovaného
abscesu, demyelinizační onemocnění, závažná kardiální insuficience a vznik náhlé
příhody břišní (EL3). Relativní kontraindikací je nádorové onemocnění
v anamnéze (EL3). Kontraindikací léčby vedolizumabem je alergická
reakce a aktivní těžší infekce (EL4).

Vznik těžké alergické reakce nebo anafylaktického šoku je indikací k ukončení terapie daným biologickým preparátem. V takovém případě je možné pacienta převést na jiný anti-TNF preparát nebo VDZ [26,49,58,59].
Probíhající těžší bakteriální nebo virová infekce či dokonce sepse je absolutní kontraindikací jakékoli imunosupresivní léčby vč. BL [12,60,61]. BL (anti-TNF protilátky) zvyšuje riziko intracelulárních infekcí (tuberkulóza (TBC), histoplazmóza, listerióza), proto je nutné před jejím zahájením provést screening latentní TBC. BL je při pozitivním nálezu možno podat až po dohodě s pneumologem, zpravidla po zavedení profylaktické léčby antituberkulotiky (izoniazid) [60–62].
Podávání biologické (anti-TNF) a imunosupresivní terapie u pacientů s infekcí virem hepatitidy B (HBV) je spojeno s vysokým rizikem reaktivace HBV a možností rozvoje jaterního selhání. Před zahájením terapie anti-TNF protilátkami je nutno provést vyšetření infekce HBV a dle výsledku rozhodnout o dalších opatřeních (vakcinace, terapie antivirotiky, sledování) [61–65]. Na rozdíl od HBV neovlivňuje biologická (anti-TNF) a imunosupresivní terapie průběh infekce virem hepatitidy C (HCV), a proto se podání BL zdá být bezpečné, a to i u aktivní chronické HCV infekce [60,61,63,64].
Nedrénované abscesové ložisko, zejména v dutině břišní, v pánvi nebo v perianální oblasti, představuje vysoké riziko vzniku těžkého septického stavu. Podání BL je možné až po zajištění drenáže abscesu [12,19,22].
Z důvodu rizika exacerbace preexistujícího demyelinizačního onemocnění (roztroušená skleróza, optická neuritida) je takové onemocnění považováno za kontraindikaci léčby anti-TNF protilátkami. Rovněž nemocní s autoimunitními chorobami (např. vaskulitidy, systémový lupus erytematodes a sklerodermie) jsou ve vysokém riziku aktivizace onemocnění po podání této léčby [66–68].
Pokročilé srdeční selhávání NYHA III–IV je absolutní kontraindikací anti-TNF terapie. U nemocných
s mírnými, avšak manifestními projevy srdeční nedostatečnosti (NYHA I–II), je vhodné před eventuálním zahájením BL konzultovat ošetřujícího kardiologa [69].
Maligní onemocnění v anamnéze je relativní kontraindikací k zavedení BL anti-TNF protilátkami. Důvodem je možné riziko recidivy nádorového procesu při potlačení imunitní reaktibility. BL by proto měla být zahájena až po poradě s onkologem. V případě anamnézy kolorektální dysplazie chybí
v současné době důkazy, které by podporovaly, nebo bránily použití  BL [70].
Náhlá příhoda břišní (perforace trávicí trubice, toxické megakolon, masivní krvácení) je indikována
k chirurgické léčbě a BL nemá v těchto případech opodstatnění.
D. Screeningová vyšetření před zahájením BL a prevence infekčních komplikací
D1. Screeningová vyšetření 
Stanovisko D1
Před zahájením BL je nutno provést screening latentní TBC zahrnující
RTG plic ve dvou projekcích, Quantiferon test a/ nebo TBSpot
test a/ nebo kožní test Mantoux II (EL5). Před podáním anti‑TNF protilátek
je navíc indikováno vyšetření infekce HBV (EL2). K vyšetření HBV
je třeba stanovit HBsAg, anti‑HBs a anti‑HBc. Dále se před BL doporučuje
vyloučit nasedající střevní infekci bakterií Clostridium difficile (EL5).


Protilátky proti TNF potlačují tvorbu granulomů a ohraničení mykobakteriální infekce. U pacientů se skrytou (latentní) TBC hrozí proto riziko její reaktivace [60,62,71]. V případě reaktivace jsou častěji pozorovány formy extrapulmonální a diseminované [60,71]. Před zahájením BL je nutno provést screening latentní TBC, který zahrnuje RTG plic ve dvou projekcích (předozadní a bočný snímek), Quantiferon test a/nebo TBSpot test a/nebo kožní test Mantoux II [60,61]. Ačkoli zavedení screeningu vedlo ke snížení výskytu TBC mezi pacienty s IBD léčenými BL, anti-TNF terapii je stále nutno považovat za rizikový faktor tuberkulózní infekce, zejména v geograficky rizikových oblastech [72]. Přestože podávání antiintegrinových protilátek není spojeno s teoretickým rizikem reaktivace TBC, je uvedený postup doporučen i před podáním  VDZ [73].
Pacienti s chronickou HBV infekcí léčení imunosupresivní a/nebo BL (anti-TNF protilátkami) mají zvýšené riziko reaktivace HBV replikace s následnou hepatitidou a možným jaterním selháním. Před zahájením léčby anti-TNF preparáty je nutno provést vyšetření infekce HBV, screeningová vyšetření zahrnují stanovení HBsAg, anti-HBs a anti-HBc [60,61,63–65].  Séronegativita je indikací k vakcinaci, pozitivní výsledek HBsAg nebo anti-HBc je vhodné konzultovat s hepatologem nebo infektologem. Pozitivita anti-HBc (± anti-HBs) vyžaduje stanovení viremie (metodou polymerázové řetězové reakce – PCR). U chronických nosičů HBsAg je vhodná antivirová profylaxe podávaná po konzultaci
s hepatologem nebo infek- tologem [60,61,63–65].
Vznik cytomegalovirové (CMV) kolitidy v rámci reaktivace CMV infekce je poměrně častou infekční komplikací u pacientů s UC nebo CD kolitidou, kteří jsou léčeni imunosupresivy a/nebo glukokortikoidy [59]. Diagnostika se opírá o průkaz CMV infekce z bioptických vzorků sliznice střeva pomocí imunohistochemického vyšetření nebo metodou PCR. Pacienti s UC a CD mají zvýšené riziko infekce Clostridium difficile ve srovnání s non-IBD populací. Dalšími rizikovými faktory pro rozvoj infekce je kromě antibiotické terapie a vyššího věku také terapie imunosupresivy a kortikoidy [74–76]. Vzhledem k tomu, že projevy infekce Clostridium difficile klinicky napodobují relaps onemocnění (UC), měli by mít všichni pacienti s UC a CD před zahájením BL vylou?enu klostridčenu klostridiovou superinfekci. Diagnostika je založena na průkazu klostridiového toxinu A i B ve vzorku stolice [60,61].
D2. Prevence infekčních  komplikací
Stanovisko D2
Před zahájením BL je doporučena aplikace vakcíny proti infekci Streptococcus
pneumoniae (EL5) a v případě potřeby (séronegativita) vakcíny
proti HBV infekci (EL1). Vhodná je každoroční vakcinace proti viru
chřipky polyvalentní subjednotkovou vakcínou.


Přestože výsledky většiny kontrolovaných studií neprokazují významně zvýšené riziko infekčních komplikací u pacientů léčených anti-TNF preparáty, kohortové studie a registry nárůst rizika potvrzují [77]. V případě VDZ je popisován zvýšený výskyt nazofaryngitidy a infekcí horních cest dýchacích [17]. V klinické praxi je vhodné před zahájením BL provést očkování proti infekci Streptococcus pneumoniae, provádět každoroční očkování proti chřipce a u séronegativních pacientů provést vakcinaci proti HBV infekci [60,61]. Další podrobnosti o infekčních komplikacích BL jsou uvedeny
v kapitole H1.
E. Podávání biologické terapie
E1. Indukční fáze léčby
Stanovisko E1
Základní schéma indukční fáze BL je shodné u nemocných s CD a UC
a pro jednotlivé preparáty jsou obvyklé následující režimy:
• infliximab (i.v. infuze) v dávce 5 mg/ kg v týdnech 0, 2 a 6;
• adalimumab (s.c.) v dávce 160 mg v týdnu 0, 80 mg v týdnu 2 a dále
40 mg každé dva týdny; 
• golimumab (s.c.) v dávce 200 mg v týdnu 0 a 100 mg v týdnu 2
a dále v dávce 50 mg každé čtyři týdny, u nemocných s tělesnou
váhou ≥ 80 kg by tato dávka měla být 100 mg;
• vedolizumab (i.v.) v dávce 300 mg v týdnu 0, 2 a 6; u nemocných s CD
lze při nedostatečném efektu zvážit další aplikaci v týdnu 10.

Cílem indukční léčby je navození odpovědi nebo remise onemocnění. Optimálně se účinnost indukční fáze hodnotí v 10.–14. týdnu od zahájení terapie [9,12]. K posouzení efektu BL CD a UC lze
v závislosti na prvotní indikaci, lokalizaci a celkovém stavu pacienta použít klinické vyšetření, laboratorní vyšetření krve a/nebo stolice, endoskopické vyšetření a/nebo další zobrazovací vyšetření, zejména transabdominální sonografii, CT nebo MR enterografii, MR malé pánve a/nebo anorektální endosonografii. U nemocných s UC je vhodné provést endoskopické vyšetření před rozhodnutím
o dlouhodobém podávání BL. Za pozitivní odpověď je považováno zlepšení výsledku kteréhokoli z výše uvedených vyšetření. V případě pozitivní odpovědi je nejvhodnějším postupem pokračování v dlouhodobé udržovací terapii příslušným preparátem [8,9,12,13,41]. Není-li dosaženo žádné odpovědi v indukční fázi terapie, není vhodné pokračovat v terapii daným lékem, je vhodné zvážit převedení pacienta na přípravek s jiným mechanizmem účinku (anti-TNF – antiintegrinová protilátka a naopak). Některé práce ukazují na možnost úspěšného převedení primárních anti-TNF nonrespondérů na jiný anti-TNF preparát [59].
E2. Záchranná terapie UC
Stanovisko E2
U nemocných s akutní těžkou atakou UC je nejefektivnější záchrannou
terapií intenzifikovaná léčba infliximabem (EL3). Tato terapie je
účinnější než standardní indukční léčba. Za intenzifikovanou léčbu
je považováno podání infliximabu v dávce 10 mg/kg od počátku terapie
a/nebo zkrácení intervalu mezi aplikacemi. Konkrétní režim (dávka,
interval) volí ošetřující lékař na základě posouzení stavu pacienta
a efektu podávané léčby.


Tzv. záchranná terapie představuje specifickou situaci u nemocných s UC (popř. neklasifikovatelnou formou IBD, IBD-U), při níž nemocný s vysokou aktivitou zánětu v tlustém střevě nereaguje dostatečně na intenzivní konvenční terapii (plná dávka i.v.kortikoidů) v průběhu 3–5 dnů a je vystaven vysokému riziku kolektomie (viz též kapitola B). Podání IFX je u většiny takových pacientů léčbou volby [51,52]. Z důvodu vysoké aktivity zánětu spojené s vysokou koncentrací TNF a následnou nadměrnou konzumpcí anti-TNF protilátek, nepříznivého katabolického stavu vedoucího k degradaci bílkovin (hypoalbuminemie) nebo v důsledku vysokých ztrát anti-TNF proteinů do lumen střeva při těžkém střevním zánětu je v této indikaci efektivnější intenzifikovaný režim podávání IFX ve srovnání se standardním režimem [55,56,78–82]. Tento režim může spočívat v podání zvýšené dávky (10 mg/kg) na počátku terapie a/nebo ve zkrácení intervalu mezi aplikacemi první a druhé, resp. druhé a třetí infuze na 1–2 týdny.
E3. Udržovací léčba
Stanovisko E3
Při dosažení pozitivní odpovědi indukční terapie je vhodné pokračovat
dlouhodobou udržovací léčbou daným preparátem. Jednotlivé přípravky
jsou standardně v udržovací terapii podávány následovně:
• infliximab (i.v. infuze) v dávce 5 mg/ kg v intervalu osm týdnů;
• adalimumab (s.c.) v dávce 40 mg každé dva týdny;
• golimumab (s.c.) v dávce 50 mg každé čtyři týdny, u nemocných
s tělesnou váhou ≥ 80 kg by tato dávka měla být 100 mg;
• vedolizumab (i.v.) v dávce 300 mg v intervalu osm týdnů.


Délka udržovací terapie není předem stanovena, cílem léčby je dosažení a udržení kompletní (hluboké) remise. U nemocných s komplikovaným průběhem onemocnění, při přetrvávající potřebě kortikoidů, při perzistující endoskopické aktivitě nemoci a přítomnosti perianální píštěle nebo známkách nekompletního zhojení na MR a/nebo endosonografii je vhodné dlouhodobé pokračování
v BL [9,12,83]. Pravidelná udržovací léčba je preferována před terapií epizodickou (nepravidelnou)
z důvodu vyšší efektivity [12,41]. Tzv. bridging terapie (ukončení BL po úspěšné indukci a pokračování
v léčbě samotnými imunosupresivy) není u nemocných s CD a UC efektivní [12].
E4. Konkomitantní imunosupresivní terapie
Stanovisko E4
Konkomitantní terapie imunosupresivy a infliximabem nebo adalimumabem
je vhodná nejméně po dobu 6–12 měsíců (EL1). O délce trvání konkomitantní
terapie musí rozhodnout ošetřující lékař na základě posouzení
poměru rizika a přínosu této léčby.


Konkomitantní imunosupresivní terapie thiopuriny podávaná nejméně po dobu 6–12 měsíců zvyšuje účinnost léčby IFX u pacientů s CD i UC, kteří v minulosti nebyli léčeni imunosupresivy a anti-TNF protilátkami [84,85]. Konkomitantní terapie má příznivý vliv na farmakokinetiku IFX – zvyšuje sérové koncentrace léku a snižuje tvorbu protilátek proti IFX [86,88]. Příznivý vliv na farmakokinetiku IFX má i konkomitantní terapie metotrexátem, přestože klinický benefit této kombinace nebyl spolehlivě  prokázán [89].
Nejvyšší stupeň důkazů o účinnosti konkomitantní imunosupresivní terapie přinášejí dvě prospektivní, randomizované kontrolované studie SONIC (CD) a SUCCESS (UC) [84,85]. V obou případech byla potvrzena vyšší účinnost kombinované léčby IFX a thiopurinovým imunosupresivem ve srovnání
s monoterapií IFX. Také retrospektivní analýza souboru IBD pacientů léčených v podmínkách klinické praxe svědčí pro vyšší efektivitu kombinované terapie [90].
Klinický benefit konkomitantní terapie u nemocných již léčených imunosupresivy je otazný a výsledky studií nejsou jednoznačné [90,91]. Ukončení konkomitantní imunosupresivní léčby u nemocných se současnou léčbou IFX může zvýšit riziko selhání terapie [92,93].
Ačkoli nejsou spolehlivá data potvrzující vliv konkomitantní imunosupresivní terapie na léčbu ADA,
v klinické praxi se jeví kombinovaná léčba účinnější oproti monoterapii ADA [94]. Podobně jako při terapii IFX je zvýšené riziko infekčních komplikací při kombinované léčbě.
Konkomitantní imunosupresivní terapie snižuje imunogenicitu VDZ, podrobnější data o tomto efektu však nejsou k dispozici [17,49].
E5. Ztráta odpovědi
Stanovisko E5
Při ztrátě odpovědi na BL je nutno vyloučit komplikace nemoci, nasedající
oportunní infekci a poté zvážit možnost intenzifikace léčby.
Provádíme ji navýšením dávky (infliximab), zkrácením intervalu mezi
aplikacemi (infliximab, adalimumab, vedolizumab), nebo kombinací
obou postupů (infliximab). Cílem je obnova terapeutického efektu léčby.


Ztráta odpovědi (tzv. sekundární non-response) postihuje 25–30 % pacientů v průběhu prvního roku léčby anti-TNF protilátkami, v dalších letech ztrácí ročně odpověď 10–15 % takto léčených pacientů [83,95,96]. V případě vedolizumabu zatím nejsou k dispozici dlouhodobá data z klinické praxe, ve studiích Gemini I a Gemini II však podíl nemocných v remisi v průběhu prvního roku léčby narůstal [17,49].
Při ztrátě odpovědi na BL je doporučeno ověřit aktivitu střevního zánětu a vyloučit komplikaci onemocnění (stenóza, absces) nebo jeho léčby (zejména infekční komplikace). V případě vyloučení komplikací se doporučuje intenzifikovat BL navýšením dávky nebo zkrácením intervalu, popř. oběma způsoby [8,12,14]. Při léčbě IFX lze navýšit dávku až na 10 mg/kg a/nebo zkrátit interval až na čtyři týdny. Při léčbě ADA zkracujeme interval na jeden týden, při terapii VDZ na čtyři  týdny.
Délka podávání léčby v intenzifikovaném režimu není jasně stanovena. V případě obnovení efektu léčby intenzifikovaným režimem je vhodné zvážit návrat ke standardnímu režimu; tento postup je však spojen s rizikem relapsu onemocnění, zejména u pacientů, u nichž byla intenzifikace nutná
v minulosti, proto je potřeba postupovat individuálně [83]. Je vhodné v této situaci k úpravě dávkování využít monitorace farmakokinetických parametrů tak, aby byla dosažena a udržena terapeutická hladina  léčiva [97,98].
E6. Farmakokinetické monitorování při ztrátě odpovědi nebo nedostatečném efektu
Stanovisko E6
Stanovení hladin anti‑TNF preparátů a protilátek proti anti‑TNF je
možno využít k rozhodnutí o dalším způsobu léčby zejména u nemocných
se ztrátou odpovědi nebo nedostatečnou primární odpovědí.
Intenzifikace léčby je vhodná při nízkých hladinách léku a absenci (nebo
nízkém titru) protilátek proti léku, převedení na jiný anti‑TNF preparát
nebo vedolizumab je vhodné při nízké hladině léku a současné pozitivitě
protilátek (EL2). Při dostatečné hladině léku a nepřítomnosti
protilátek je vhodná změna na lék s jiným než anti‑TNF mechanizmem
účinku (vedolizumab) (EL5).


Příčiny primární neúčinnosti i sekundární ztráty efektu BL mohou být farmakokinetické nebo farmakodynamické. Z hlediska farmakokinetiky se může jednat o nedostatečnou koncentraci léčiva
v krvi v důsledku tvorby protilátek proti léku, vysoké aktivity zánětu spojené s vysokou koncentrací TNF a následnou nadměrnou konzumpcí anti-TNF protilátek nebo nepříznivého katabolického stavu vedoucího k degradaci bílkovin. Příčinou mohou být i vysoké ztráy anti-TNF proteinů do lumen střeva při těžkém střevním zánětu [55,78–81]. V případě farmakodynamických příčin hraje roli pravděpodobně primární dominance mechanizmu zánětu nezávislého na TNF-α nebo jeho změna
v průběhu léčby [99]. V současné době není jednoznačně stanovena optimální terapeutická hladina anti-TNF preparátů; v závislosti na detekční metodě se pohybuje v rozmezí 0,5–5,5 µg/ml pro IFX a 2,8–5,9 µg/ml pro ADA [94,97,98,100–104]. Studie zkoumající efekt intenzifikace anti-TNF terapie u pacientů s nedostatečnou odpovědí nebo sekundárním selháním léčby prokázaly praktický přínos farmakokinetického monitorování v běžné klinické praxi [25,44,48]. Tyto práce ukázaly, že: 1. intenzifikace léčby stávajícím preparátem je nejúčinnější u pacientů s nízkou hladinou anti-TNF a negativitou protilátek proti léku; 2. pacienti s nízkou hladinou léku, avšak s přítomností protilátek, nejvíce profitují ze změny anti-TNF preparátu, případně z převedení na léčbu s jiným mechanizmem účinku; 3. změna terapie na lék s jiným mechanizmem účinku je nejúčinnější v případě dostatečných/terapeutických hladin léku [102,105,106].
Některé práce ukazují na benefit proaktivního měření farmakokinetiky anti-TNF s následnou úpravou dávkování. Definitivní přínos tohoto postupu pro klinickou praxi bude však nutno ověřit v dalších klinických studiích [98].
Podávání VDZ je pravděpodobně spojeno s nízkým rizikem vzniku protilátek proti tomuto léku,
v kontrolovaných studiích byly zjištěny max. u 4 % pacientů [17,49]. Jejich klinický význam není zatím objasněn.
E7. Ukončení biologické léčby
Stanovisko E7
Ukončení efektivní BL anti‑TNF preparáty je spojeno se zvýšením rizika
relapsu střevního zánětu. K relapsu dochází přibližně u poloviny
nemocných do dvou let od ukončení anti‑TNF terapie (EL1). Dosažení
hluboké remise proto není automatickou indikací k ukončení BL
CD a UC. Rozhodnutí o případném ukončení léčby by mělo vycházet
z celkového zhodnocení průběhu nemoci, předchozí účinnosti medikamentózní
léčby, přítomnosti rizikových faktorů a mělo by být diskutováno s pacientem (EL5).


Ukončení anti-TNF terapie, která je efektivní a je pacientem dobře tolerována, je spojeno se zvýšením rizika relapsu střevního zánětu ve srovnání se stavem, kdy BL pokračuje [107–110]. K relapsu dochází až u poloviny pacientů do dvou let od ukončení anti-TNF terapie, a to i u pacientů, kteří dosáhli hluboké remise nemoci (klinická + biologická + endoskopická remise). Dosažení hluboké remise proto není automatickou indikací k ukončení BL CD a UC [111]. V sou?asn? dob? nejsčasné době nejsou známy přesné a spolehlivé prediktory relapsu po ukončení BL. Mezi prediktory identifikované
v dosavadních studiích patří: absence hluboké remise, předchozí podávání BL, nutnost intenzifikace BL v minulosti, jiná než kolická lokalizace CD, nemožnost pokračovat v léčbě imunosupresivy (thiopuriny nebo metotrexátem) po ukončení BL, terapeutická hladina anti-TNF protilátky v krvi [111,112]. Rozhodnutí o případném ukončení léčby by mělo vycházet z celkového zhodnocení průběhu nemoci, předchozí účinnosti medikamentózní léčby, přítomnosti rizikových faktorů a mělo by být diskutováno
s pacientem.
Nemocní by po ukončení BL měli být nadále sledováni klinicky a laboratorně, dle předchozího průběhu onemocnění je pak vhodné i sledování endoskopické a pomocí dalších zobrazovacích metod. V případě dostupnosti vyšetření je vhodné zařadit mezi použité metody stanovení fekálního kalprotektinu, jehož opakovaná elevace je prediktorem relapsu střevního zánětu.
Při relapsu CD a UC po předchozím ukončení BL je u většiny pacientů optimálním postupem obnovení léčby dříve používaným preparátem. Alternativou je použití jiného biologika, léčba kortikoidy nebo chirurgická léčba [108,110–112].
F. Biologická terapie ve speciálních situacích
F1. Gravidita, kojení a vakcinace novorozenců
Stanovisko F1
Pacientky, které otěhotní v průběhu terapie anti‑TNF preparáty, mohou
pokračovat v této terapii do konce druhého trimestru (v případě plné
remise střevního zánětu), event. po celou dobu gravidity (v případě trvající
aktivity nebo při vysokém riziku relapsu). BL anti‑TNF protilátkami je
možná v laktaci (EL4). Vakcinace živými vakcínami u novorozenců
exponovaných BL intrauterinně musí být odložena do doby vymizení léku
z jejich oběhu; očkování neživými vakcínami není omezeno (EL4).
V době porodu je proto vhodné stanovení hladiny biologika v oběhu
novorozence (pupečníková krev). Relevantní data o léčbě vedolizumabem
v době těhotenství nejsou zatím k dispozici.


Dosavadní klinická pozorování prokazují bezpečnost podáváni IFX i ADA v průběhu gravidity. Protože se jedná o monoklonální protilátky, které aktivně prostupují placentární bariérou od konce druhého trimestru, doporučuje se ukončit léčbu IFX nebo ADA na konci druhého trimestru gravidity [113,114].
V indikovaných případech je možno BL podat i ve třetím trimestru. Dosavadní, i když limitovaná data ukazují, že anti-TNF-α preparáty neprocházejí vůbec nebo jen v minimálním množství do mateřského mléka. Laktace proto není v průběhu BL omezena. Ojedinělé klinické zkušenosti ukazují na to, že je možné BL zahájit také u pacientek, u nichž dojde ke zhoršení stavu (relapsu IBD) v průběhu gravidity [115,116].
BL v graviditě je další oblastí, kde lze v současné době doporučit měření hladin anti-TNF protilátek.
V závislosti na gestačním týdnu v době poslední aplikace léku, dávce a zralosti retikuloendoteliálního systému dítěte, mohou anti-TNF protilátky přetrvávat v jeho oběhu až do 12. měsíce po narození, i když obvykle mizí během prvních šesti měsíců života [115,117,118]. Stanovení hladiny anti-TNF
v oběhu dítěte se doporučuje před případným očkováním živými vakcínami v průběhu prvního půl roku až roku života dítěte (rotavirus, TBC). Pokud toto měření není k dispozici, doporučuje se odložit očkování živými vakcínami min. do věku šesti měsíců [113,114].
F2. Perioperační podání BL
Stanovisko F2
Jednoznačné posouzení rizika perioperačních a pooperačních komplikací
v závislosti na předoperační aplikaci anti‑TNF není možné, zvýšené
riziko komplikací nelze vyloučit zejména s CD (EL1). Toto riziko
může souviset především s hladinou anti‑TNF v séru v době operačního
výkonu. Kombinace chirurgické léčby (incize, drenáž, advancement flap)
a anti‑TNF preparátů je základem léčby komplexních perianálních
píštělí u pacientů s CD (EL2).


Výsledky studií zabývajících se otázkou perioperačních a pooperačních komplikací u nemocných exponovaných před operací anti-TNF preparátům se liší, hlavními důvody jsou pravděpodobně metodologické odlišnosti studií a variabilní farmakokinetika a farmakodynamika anti-TNF léčiv u IBD pacientů [119]. V případě UC převládá v současné době názor, že zvýšenému riziku mohou být vystaveni nemocní podstupující konstrukci ileopouch-anální anastomózy (IPAA) v první době, zatímco provedení subtotální kolektomie nebo proktokolektomie bez IPAA riziko komplikací nezvyšuje [120,121]. Ani u nemocných s CD nejsou současné výsledky jednoznačné. Dvě ze tří recentních metaanalýz však ukazují na možnost zvýšení rizika pooperačních komplikací (zejména infekčních)
v případě předoperační aplikace anti-TNF terapie [121–123]. Nebyl sice prokázán rozdíl ve výskytu komplikací v závislosti na intervalu mezi poslední dávkou a operací (≤ 2 týdny vs. > 2 týdny),
u nemocných s CD se nicméně zdá, že riziko komplikací souvisí se sérovou hladinou anti-TNF a stoupá při hladině převyšující 3 µg/ml [124]. Problematika pooperačních komplikací souvisejících s BL byla podrobně diskutována v první části Doporučených postupů chirurgické léčby u nemocných s IBD [119].
Předoperační podávání anti-TNF terapie může být v indikovaných případech výhodné z důvodu snížení rozsahu zánětlivého infiltrátu a omezení následné chirurgické resekce. Kombinace chirurgické léčby (incize, drenáž, advancement flap) a anti-TNF preparátů je základem léčby komplexních perianálních píštělí u pacientů s CD [19]. V případě VDZ a GOL nemáme zatím dostatek informací
k posouzení jejich vlivu na výskyt pooperačních komplikací.
F3. Pouchitida
Stanovisko F3
Infliximab je účinný v léčbě chronické refrakterní pouchitidy (EL1). Pro
účinnost ostatních biologik chybí v současné době důkazy.


Chronická pouchitida může být příčinou selhání IPAA s nutností trvalé ileostomie. Kumulativní pravděpodobnost nejméně jedné ataky pouchitidy se udává mezi 15 a 50 % [125]. Přibližně 10–20 % pacientů vyvine chronickou pouchitidu, která nereaguje na protrahovanou a/nebo kombinovanou terapii antibiotiky, případně imunosupresivy nebo kortikoidy [126]. Dle recentní metaanalýzy dosahuje krátkodobá účinnost IFX 80 % a dlouhodobě odpoví přibližně polovina léčených [127]. Informace
o efektivitě ADA jsou ojedinělé a neumožňují posouzení efektu v této indikaci. Nejsou k dispozici žádná data o efektivitě GOL nebo antiintegrinových protilátek (VDZ) v terapii pouchitidy [127].
F4. Idiopatický střevní zánět asociovaný s primární sklerozující cholangitidou (PSC)
Stanovisko F4
V současné době není známo, zda koincidující PSC ovlivňuje účinnost BL
u nemocných s IBD, rovněž není znám efekt biologik na průběh cholangitidy.


Hodnocení efektu BL u pacientů s IBD a konkomitantní PSC je obtížné pro nedostatek dat [128]. Nedostatečný efekt BL u nemocného s PSC je důvodem k časné indikaci kolektomie z důvodu vysokého rizika kolorektálního karcinomu u těchto nemocných. V indikovaných případech, po zvážení všech potenciálních rizik, je BL možná i po transplantaci jater. V takové situaci je však vždy nutno zvážit možnost chirurgické léčby před podáním BL.
F5. Vakcinace
Stanovisko F5
Živé atenuované vakcíny jsou v průběhu BL kontraindikovány, neživé
vakcíny jsou bezpečné (EL5).


Aplikace BL může způsobit oslabení účinku vakcinace [60,61]. V případě dostupnosti je vhodné efekt ověřit sérologickým vyšetřením. Podrobnosti týkající se očkování jsou uvedeny v Doporučeních pro prevenci oportunních infekcí a vakcinaci pacientů s IBD publikovaných PS IBD v roce 2010 [61].
F6. Biologická léčba v dětském věku
Stanovisko F6
U dětských pacientů starších šesti let je infliximab povolen pro léčbu
vysoce aktivní CD a UC, adalimumab lze použít u nemocných s vysoce
aktivní CD (EL2).


U dětských pacientů s CD starších šesti let je schváleno podávání ADA nebo IFX, pokud byla předcházející terapie kortikoidy a/nebo imunosupresivy inefektivní nebo byla spojena s významnými nežádoucími účinky. BL je indikována zejména u pacientů s CD, kteří mají perianální formu onemocnění, poruchu růstu či extraintestinální příznaky. Klinické studie potvrdily vysokou účinnost ADA i IFX u dětských pacientů s CD [129,130]. U dětských pacientů s UC starších šesti let je schváleno podávání IFX, pokud byla předcházející konvenční terapie inefektivní nebo byla spojena
s významnými nežádoucími účinky. Klinické studie potvrdily vysokou účinnost IFX u dětských pacientů
s UC [131]. IFX může být použit i jako záchranná terapie u těžké akutní formy UC [132].
U 42–66 % dětí léčených IFX byl popsán vznik závislosti na IFX, tzv. IFX-dependence charakterizovaný časným relapsem nemoci při vysazení terapie s nutností opakovaného a dlouhodobého podávání terapie [133–135]. Z tohoto důvodu není obecně doporučováno přerušení efektivní BL před ukončením růstu a puberty.
ADA není doposud pro dětské pacienty s UC oficiálně povolen, nicméně některá data dokladují jeho efektivitu a bezpečnost u pacientů s UC [136].
BL by měla být dětským pacientům podávána výhradně v centrech BL pro děti – viz seznam na www.gastroped.cz. Použití BL u dětí mladších šesti let je v kompetenci příslušného specialisty – dětského gastroenterologa. Podrobná  doporučení pro léčbu dětských pacientů jsou k dispozici na www.gastroped.cz.
G. Profylaxe a léčba alergických reakcí na IFX
G1. Akutní alergická reakce a premedikace před podáním infuze 
Stanovisko G1
Nejvýznamnějším rizikovým faktorem pro vznik akutní (infuzní) alergické
reakce je epizodická terapie infliximabem a opakovaná léčba po přerušení
delším než šest měsíců (EL3). Nebyl prokázán efekt premedikace kortikoidy
a/ nebo antihistaminiky v primární prevenci infuzních alergických
reakcí (EL3). V případě vzniku infuzní alergické reakce je nutno okamžitě
přerušit infuzi, následnou léčbu alergické reakce řídí ošetřující lékař. Podávají
se systémově působící glukokortikoidy a antihistaminika, případně
kalcium, kyslík a infuzní roztoky, a to v závislosti na závažnosti a charakteru
reakce. Je nutno monitorovat vitální funkce pacienta
(krevní tlak, srdeční frekvence, saturace O2).


Infuzní alergické reakce (obvykle anafylaktoidního typu, non-IgE) jsou popisovány u 10–40 % léčených pacientů a jsou častěji spojeny se vznikem protilátek proti IFX (ATI – antibodies to IFX) [83,137]. Rutinní stanovení ATI v klinické praxi zatím není přínosné pro predikci alergických reakcí. Infuzní alergické reakce jsou častější při epizodickém podávání IFX a opakovaném podání IFX v časovém intervalu delším než šest měsíců od předchozí aplikace, nejvyšší riziko je pak při podání druhé infuze po obnovení léčby [137]. Udržovací léčba IFX v pravidelných časových intervalech a konkomitantní terapie imunosupresivy významně snižují vznik ATI a frekvenci alergických reakcí [86–88].
Základem léčby akutní reakce je okamžité přerušení infuze a podání systémových kortikoidů. Léčbu řídí ošetřující lékař v závislosti na závažnosti klinického stavu. Nezbytné je po celou dobu monitorovat vitální funkce pacienta. V případě těžké reakce ohrožující nemocného bezprostředně na životě musí být zajištěna anesteziologicko-resuscitační péče. Těžká alergická reakce je indikací k ukončení léčby IFX s eventuálním převedením na terapii jiným biologickým preparátem. U mírnějších reakcí je po jejich úplném odeznění možno pokusit se pokračovat v terapii IFX, o pokračování musí rozhodnout lékař po zvážení celkového stavu pacienta. V případě pokračující terapie se doporučuje před další infuzí podat hydrokortizon 200 mg i.v. nebo metylprednisolon 40 mg i.v., s terapií antihistaminiky, nebo bez ní. Důležitým opatřením je zpomalení infuze na polovinu až třetinu původní rychlosti. Toto doporučení je založeno převážně na klinických zkušenostech, dostupná data týkající se sekundární prevence alergických reakcí jsou omezená.
G2. Opožděná alergická reakce
Stanovisko G2
Nebyl prokázán efekt premedikace kortikoidy a/ nebo antihistaminiky
v primární prevenci alergické reakce opožděného typu (EL3). Při
jejím vzniku je doporučeno ukončení léčby infliximabem a převedení
pacienta na jiný biologický preparát (EL5). Léčba opožděné alergické
reakce spočívá v podání systémových kortikoidů.


Alergické reakce opožděného typu se objevují 1–14 dnů po aplikaci infuze a projevují se bolestmi a ztuhlostí kloubů, svalů, horečkou a únavou [58]. Při vzniku opožděné reakce je preferováno ukončení terapie IFX a převedení pacienta na léčbu jiným biologikem (jiný anti-TNF preparát nebo VDZ). Pokračování v léčbě IFX obvykle vede ke zhoršení klinických projevů opožděné alergické reakce.
Z klinického hlediska je důležité, že v některých případech nejsou bolesti kloubů a svalů projevem opožděné alergické reakce, ale imunopatologickým stavem jiného typu, např. polékového lupusu nebo jiné formy polékové artropatie. Nejefektivnější terapií opožděné reakce je podání systémových kortikoidů perorálně nebo intravenózně [58].
H. Nežádoucí účinky  biologické terapie
H1. Infekční komplikace  biologické terapie
Stanovisko H1
BL anti‑TNF preparáty je rizikovým faktorem infekčních komplikací,
především oportunních infekcí (EL3). Při léčbě vedolizumabem
byl pozorován vyšší výskyt infekcí horních cest dýchacích (EL2).
Při vzniku infekční komplikace je nutná adekvátní terapie a dle závažnosti
stavu i přerušení nebo ukončení BL.

Prospektivní sledování pacientů s CD léčených IFX po dobu více než pěti let ukázalo signifikantní nárůst závažných infekčních komplikací [138]. Riziko infekce navíc pravděpodobně stoupá v případě kombinované terapie (anti-TNF, imunosupresivum, kortikoid) [139]. Kombinace dvou uvedených léků zvyšuje riziko infekce trojnásobně, při aplikaci všech tří lékových skupin současně stoupá riziko oportunní infekce až 17× [139]. Další rizikové faktory představují věk (nad 50 let), malnutrice a závažná přidružená onemocnění [60,139–141]. Přestože je anti-TNF terapie spojována zejména
s vyšším rizikem intracelulárních infekcí (např. TBC), v běžné klinické praxi se v důsledku prováděného screeningu na TBC setkáváme častěji s jinými bakteriálními (pneumokok), virovými (herpetické viry) nebo i mykotickými infekcemi. Kožní, respirační a močové infekce jsou při anti-TNF terapii relativně časté. U všech nemocných je doporučeno provést před zahájením BL očkování proti infekci Streptococcus pneumoniae. Pacienti s imunosupresivní léčbou mají zvýšené riziko onemocnět sezónní chřipkou [61]. Je doporučeno pravidelné preventivní očkování polyvalentní (trivalentní) subjednotkovou vakcínou jednou ročně. Podrobnosti týkající se prevence infekčních komplikací jsou uvedeny
v doporučeních pro prevenci oportunních infekcí a vakcinaci pacientů s IBD publikovaných PS pro IBD
v roce  2010 [61].
H2. Kožní nežádoucí účinky
Stanovisko H2
Kožní nežádoucí účinky v průběhu BL jsou časté (EL2). Ve většině případů
jde jen o mírné projevy, které dobře reagují na lokální nebo celkovou terapii.
Při diagnostice a léčbě kožních komplikací BL je vhodná spolupráce
s erudovaným dermatologem.


Kožní komplikace jsou při anti-TNF terapii relativně častým problémem. Kromě kožních infekcí (virové, bakteriální pyodermie nebo mykotické infekce) se u 15–20 % léčených pacientů objevují různé neinfekční kožní projevy [140,142]. Většinou jsou mírné anebo dobře reagují na lokální terapii, výjimečně jsou důvodem k ukončení BL. Klinický obraz kožních komplikací je různorodý, od suché kůže přes ekzematózní a psoriaziformní léze až po de novo vzniklou psoriázu (tzv. paradoxní reakce na BL) [142,143]. Rizikovým faktorem se zdá být pozitivní „dermatologická“ anamnéza – tj. výskyt kožních chorob (např. psoriázy, atopického ekzému apod.) v minulosti [144]. Je-li nutno BL z důvodu kožních komplikací přerušit, je po opětovném podání anti-TNF protilátky vysoká pravděpodobnost relapsu kožních  změn.
H3. Tvorba autoprotilátek a autoimunitní onemocnění
Stanovisko H3
Indukce tvorby autoprotilátek (ANA, anti‑dsDNA) v průběhu BL je
relativně častá, avšak jenom u malé části léčených pacientů
vede ke klinicky manifestnímu polékovému systémovému lupusu (SLE).
Vznik SLE ve většině případů vede k nutnosti ukončit BL (EL3). Aplikace
anti-TNF léčiv může indukovat vznik nového autoimunitního onemocnění
v rámci tzv. paradoxní autoimunitní reakce.


Indukce tvorby autoprotilátek (ANA, anti-dsDNA) v průběhu BL je častým jevem (až 50 % pacientů) [145,146]. U malé části těchto pacientů (2–3 %) se vyvine i klinický obraz polékového SLE, který se projevuje bolestmi, případně otoky kloubů, svalů, kožním exantémem, vzácněji serozitidou a výjimečně orgánovým postižením [68,146,147]. Závažné klinické projevy polékového SLE vyžadují ukončení BL, po kterém dochází zpravidla k ústupu obtíží [68,71]. Opětovné podání anti-TNF preparátu, který indukoval vznik SLE, vede obvykle k recidivě klinických projevů [71]. Nejsou dostatečná data týkající se „bezpečného“ převedení na jiný biologický lék. Vzácnou komplikací BL anti-TNF léčivy je indukce nového imunitně zprostředkovaného onemocnění, které je samo indikací léčby anti-TNF (např. pso- riáza). Jedná se o „class effect“ anti-TNF preparátů, je znám např. v revmatologii, kde podávání anti-TNF protilátek (např. etanercept) vzácně indukuje vznik CD. Vedle indukce psoriázy, revmatoidní artritidy, nebo různých typů vaskulitid je nutno též pamatovat na možnost indukce demyelinizačních  chorob [68].
H4. Nádorové komplikace  biologické léčby
Stanovisko H4
Dosud nebyla potvrzena jednoznačná souvislost mezi podáváním
BL a zvýšeným rizikem nádorových onemocnění. Nelze vyloučit podíl
anti‑TNF preparátů na zvýšení rizika vzniku maligního melanomu
a hepatosplenického T‑lymfomu (HSTCL) (EL4).


Většina dosavadních studií neprokazuje zvýšené riziko vzniku solidních nádorů při podávání anti-TNF terapie [71,77,96,140,148], ačkoli recentní práce ukazuje možnost zvýšeného rizika maligního melanomu u pacientů léčených anti-TNF [149]. Mírně zvýšené riziko melanomu ovšem bylo zjištěno i
v populaci IBD pacientů bez souvislosti s jakoukoli léčbou [150], skutečný vliv anti-TNF terapie na vznik této malignity proto zůstává nejasný. Metaanalýza 26 studií rovněž ukázala, že pacienti léčení anti-TNF preparáty měli trojnásobně zvýšené riziko non-hodgkinského lymfomu (NHL) oproti běžné populaci, není však jasné, zda je toto riziko možno přičítat samotné anti-TNF terapii [151]. Většina pacientů s NHL byla totiž současně léčena thiopuriny, které jsou spojeny se zvýšeným rizikem NHL [151]. Velmi vzácnou, ale vysoce maligní komplikací popsanou u pacientů s IBD na BL, je vznik HSTCL [152]. Dosud bylo publikováno několik desítek případů této fatální komplikace. Šlo převážně
o mladé jedince mužského pohlaví a všichni dostávali konkomitantní terapii thiopuriny [153]. Navíc vznik HSTCL byl popsán i v několika případech monoterapie thiopuriny. Absolutní riziko vzniku HSTCL je velmi nízké, nicméně je potřeba na něj myslet hlavně u mladých pacientů mužského pohlaví léčených kombinovanou  léčbou.
I. Biosimilární biologika
Stanovisko I1
Biosimilární preparáty (biosimilars) jsou biologické látky velmi podobné
originálním biologikům, jejichž biologické vlastnosti nevykazují klinicky
významné odlišnosti od produktů originálních. V ČR je schváleno užívání
biosimilárního infliximabu v indikacích shodných s infliximabem originálním.
Dostupné informace v současné době potvrzují shodnou efektivitu
a bezpečnost biosimilárního a originálního infliximabu (EL2). Rozhodnutí
o typu použitého léčiva by mělo být v kompetenci ošetřujícího lékaře.


Jako biosimilární preparáty jsou označovány nové verze biologických léčiv, které jsou originálním (referenčním) biologikům podobné a současně u nich testováním nelze prokázat klinicky významné odchylky ve smyslu kvality, fyzikálně-chemických vlastností, biologické aktivity, bezpečnosti a terapeutické účinnosti [154,155]. Výrobní postup biosimilárních preparátů je založen na stejném principu, jako je tomu u referenčního produktu, vč. využití živých buněčných linií k syntéze proteinové molekuly. Její komplexní charakter (vč. terciární a kvartérní sktruktury) může být hlavním důvodem potenciálních rozdílů mezi referenčním a biosimilárním produktem. Průběžné úpravy výrobního procesu zaváděné při produkci referenčního (originálního) léčiva mohou rovněž vést k drobným odchylkám mezi jednotlivými verzemi původního léku [154].
Biosimilární IFX (kódové označení CT-P13) je prvním biosimilárním preparátem uvedeným do klinické praxe pro léčbu IBD. Způsob jeho uvedení do klinické praxe se liší od běžného postupu při vývoji nových léků i od postupu používaného u generických léčiv. Na základě analýz molekulárních vlastností a testováním farmakokinetiky, farmakodynamiky a toxicity biosimilárního IFX byla potvrzena vysoká míra podobnosti s IFX originálním [156]. Dvě rozsáhlé kontrolované studie u pacientů s revmatoidní artritidou a ankylozující spondylitidou prokázaly bioekvivalenci biosimilárního a originálního IFX
v referenčních indikacích [157,158] a umožnily následnou extrapolaci těchto výsledků na všechny indikace, v nichž je v současné době používán IFX originální. Evropská léková agentura schválila použití biosimilárního IFX v klinické praxi v září roku 2013 [159], od prosince 2013 je tento lék k dispozici i v ČR [160].
V současné době existuje řada informací o efektivitě a bezpečnosti biosimilárního IFX u pacientů
s IBD. Většina těchto informací se týká pacientů naivních (dříve neléčených anti-TNF preparáty) a potvrzuje klinickou účinnost a bezpečnost CT-P13 odpovídající zkušenostem s originálním IFX [161–165]. Dosavadní výsledky rovněž svědčí pro srovnatelnou imunogenicitu biosimilárního a referenčního IFX, tato skutečnost je považována za jeden z hlavních faktorů ovlivňujících možnost záměny biosimilárního a originálního IFX [166,167]. Limitovaná klinická data neprokazují zvýšený výskyt komplikací u pacientů po záměně biosimilárního IFX za IFX referenční (originální) [163,168–170].
Dostupné informace v současné době potvrzují shodnou efektivitu a bezpečnost biosimilárního a originálního IFX a rozhodnutí o typu použitého léčiva by mělo být v kompetenci ošetřujícího lékaře.
J. Podávání biologické terapie a monitorování pacientů
J1. Aplikace infuzí nebo injekcí
Stanovisko J1
Aplikaci infuzí nebo injekcí provádí lékař nebo speciálně vyškolený
střední zdravotnický personál. Po náležitém zaškolení může aplikaci
subkutánních preparátů provádět pacient v domácím prostředí.


Aplikace infuzí s IFX nebo VDZ nebo injekcí s ADA nebo GOL provádí proškolený zdravotnický personál (IBD sestry), který je seznámen s nežádoucími účinky terapie včetně alergických reakcí, které se mohou objevit v průběhu aplikace léku a bezprostředně ní. Pacienta lze zaškolit ve správné a bezpečné aplikaci injekcí ADA a GOL, kterou může následně provádět sám v domácím  prostředí [7,57]. Vzhledem k rozšiřujícímu se spektru biologických léčiv je nutná trvalá edukace zdravotnických pracovníků, vč. sester, které BL  aplikují.
J2. Vybavení aplikačních místností
Stanovisko J2
Podávání intravenózních infuzí by mělo probíhat ve speciálně vybavených
a k tomuto účelu určených místnostech, kde je přístrojové a medikamentózní
vybavení pro řešení alergických reakcí.
J3. Monitorování efektivity léčby a výskytu nežádoucích účinků
Stanovisko J3
Ošetřující lékař kontroluje klinický stav pacienta, efektivitu podávané
terapie a výskyt nežádoucích účinků. Rozhoduje o léčebné strategii
a eventuálním ukončení léčby.
J4. Databáze léčených pacientů
Stanovisko J4
V každém centru pro BL je doporučeno vést databázi pacientů léčených
biologickými preparáty pro možnost průběžného monitorování účinnosti
léčby a výskytu nežádoucích účinků.





Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy.
The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study.
 
Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů.
The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE „uniform requirements“ for biomedical papers.
 
Doručeno/Submitted: 22. 1. 2016
Přijato/Accepted: 8. 2. 2016
 
MUDr. Martin Bortlík, Ph.D.
Klinické a výzkumné centrum  pro střevní záněty
ISCARE I.V.F. a.s.
a 1. LF UK a ÚVN Praha
Jankovcova 1569/2c
170 00 Praha 7
mbortlik@seznam.cz

Literatura

1. Holdam AS, Bager P, Dahlerup JF. Biological therapy increases the health-related quality of life in patients with inflammatory bowel disease in a clinical setting. Scand J Gastroenterol 2016; 51 (6): 706–711. doi: 10.3109/00365521.2015.1136352.
2. Armuzzi A, Pugliese D, Danese S et al. Infliximab in steroid-dependent ulcerative colitis: effectiveness and predictors of clinical and endoscopic remission. Inflamm Bowel Dis 2013; 19 (5): 1065–1072. doi: 10.1097/MIB.0b013e3182802909.
3. Hanauer SB, Feagan BG, Lichtenstein GR et al. Maintenance infliximab for Crohn‘s disease: the ACCENT I randomised trial. Lancet 2002; 359 (9317): 1541–1549.
4. Rungoe C, Langholz E, Andersson M et al. Changes in medical treatment and surgery rates in inflammatory bowel disease: a nationwide cohort study 1979–2011. Gut 2014; 63 (10): 1607–1616. doi: 10.1136/gutjnl- 2013-305607.
5. Frolkis AD, Dykeman J, Negrón ME et al. Risk of surgery for inflammatory bowel diseases has decreased over time: a systematic review and meta-analysis of population-based studies. Gastroenterology 2013; 145 (5): 996–1006. doi: 10.1053/j.gastro. 2013.07.041.
6. Lichtenstein GR, Yan S, Bala M et al. Infliximab maintenance treatment reduces hospitalizations, surgeries, and procedures in fistulizing Crohn‘s disease. Gastroenterology 2005; 128 (4): 862–869.
7. Bortlík M, Ďuricová D, Kohout P et al. Doporučení pro podávání biologické terapie u idiopatických střevních zánětů: 2. vydání. Gastroent Hepatol 2012; 66 (1): 12–22.
8. Bortlík M. Vývoj léčby idiopatických střevních zánětů v posledních 20 letech. Gastroent Hepatol 2015; 69 (4): 341–350.
9. Lukáš M. Obecné principy biologické léčby u IBD. In: Pavelka K et al (eds). Biologická léčba zánětlivých autoimunitních onemocnění. Praha: Grada 2014: 253–264.
10. Lukáš M, Ďuricová D, Bortlík M. Doporučení pro podávání biologické terapie u idiopatických střevních zánětů. Čes a Slov Gastroent a Hepatol 2008; 62 (5): 285–291.
11. OCEMB Levels of Evidence Working Group. The Oxford 2011 Levels of Evidence: Oxford Centre for Evidence-Based Medicine. [online]. Available from www.cemb.net/index.aspx?o=5653, 2011.
12. D‘Haens GR, Panaccione R, Higgins PD et al. The London position statement of the World congress of gastroenterology on biological therapy for IBD with the European Crohn‘s and colitis organization: when to start, when to stop, which drug to choose, and how to predict response? Am J Gastroenterol 2011; 106 (2): 199–212; quiz 213. doi: 10.1038/ajg.2010.392.
13. Dignass A, Van Assche G, Lindsay JO  et al. The second European evidence-based Consensus on the diagnosis and management of Crohn‘s disease: current management. J Crohns Colitis 2010; 4 (1): 28–62. doi: 10.1016/j.crohns.2009.12.002.
14. Mowat C, Cole A, Windsor A et al. Guide- lines for the management of inflammatory bowel disease in adults. Gut 2011; 60 (5): 571–607. doi: 10.1136/gut.2010.224 154.
15. Hanauer SB, Sandborn WJ, Rutgeerts P et al. Human anti-tumor necrosis factor monoclonal antibody (adalimumab) in Crohn‘s disease: the CLASSIC-I trial. Gastroenterology 2006; 130 (2): 323–333; quiz  591.
16. Colombel JF, Sandborn WJ, Rutgeerts P et al. Adalimumab for maintenance of clinical response and remission in patients with Crohn‘s disease: the CHARM trial. Gastroenterology 2007; 132 (1): 52–65.
17. Sandborn WJ, Feagan BG, Rutgeerts P et al. Vedolizumab as induction and maintenance therapy for Crohn‘s disease. N Engl J Med 2013; 369 (8): 711–721. doi: 10.1056/NEJMoa1215739.
18. Sands BE, Feagan BG, Rutgeerts P  et al. Effects of vedolizumab induction therapy for patients with Crohn‘s disease in whom tumor necrosis factor antagonist treatment failed. Gastroenterology 2014; 147 (3): 618–627. doi: 10.1053/j.gastro.2014.05.008.
19. Šerclová Z, Ryska O, Bortlík M et al. Doporučené postupy chirurgické léčby pacientů s nespecifickými střevními záněty – 2. část: Crohnova nemoc. Gastroent Hepatol 2015; 69 (3): 223–238. doi: 10.14735/amgh2015223.
20. Yassin NA, Askari A, Warusavitarne J  et al. Systematic review: the combined surgical and medical treatment of fistulising perianal Crohn‘s disease. Aliment Pharmacol Ther 2014; 40 (7): 741–749. doi: 10.1111/apt.12906.
21. Gecse KB, Bemelman W, Kamm MA et al. A global consensus on the classification, diagnosis and multidisciplinary treatment of perianal fistulising Crohn‘s disease. Gut 2014; 63 (9): 1381–1392. doi: 10.1136/gutjnl-2013-306709.
22. Bortlík M. Současný pohled na léčbu perianálních píštělí u nemocných s Crohnovou chorobou. Gastroent Hepatol 2013; 67 (1): 25–29.
23. Sands BE, Blank MA, Patel K et al. Long-term treatment of rectovaginal fistulas in Crohn‘s disease: response to infliximab in the ACCENT II Study. Clin Gastroenterol Hepatol 2004; 2 (10): 912–920.
24. Colombel JF, Schwartz DA, Sandborn WJ et al. Adalimumab for the treatment of fistulas in patients with Crohn‘s disease. Gut 2009; 58 (7): 940–948. doi: 10.1136/gut. 2008.159251.
25. Van Assche G, Dignass A, Reinisch W et al. The second European evidence- -based Consensus on the diagnosis and management of Crohn‘s disease: Special situations. J Crohns Colitis 2010; 4: 63–101. doi: 10.1016/j.crohns.2009.09.009.
26. Lukáš M. Perspektivy biologické léčby u idiopatických střevních zánětů. Gastroent Hepatol 2014; 68 (3): 225–229.
27. Lakatos L, Kiss LS, David G et al. Incidence, disease phenotype at diagnosis, and early disease course in inflammatory bowel diseases in Western Hungary, 2002–2006. Inflamm Bowel Dis 2011; 17 (12): 2558–2565. doi: 10.1002/ibd.21607.
28. Peyrin-Biroulet L, Harmsen WS, Tremaine WJ et al. Surgery in a population- -based cohort of Crohn‘s disease from Olmsted County, Minnesota (1970–2004). Am J Gastroenterol 2012; 107 (11): 1693–1701. doi: 10.1038/ajg.2012.298.
29. Galandiuk S, Kimberling J, Al-Mishlab TG et al. Perianal Crohn disease: predictors of need for permanent diversion. Ann Surg 2005; 241 (5): 796–801; discussion 801–802.
30. Danese S, Colombel JF, Reinisch W et al. Review article: infliximab for  Crohn‘s disease treatment-shifting therapeutic strategies after 10 years of clinical experience. Aliment Pharmacol Ther 2011; 33 (8): 857–869. doi: 10.1111/j.1365-2036.2011.04598.x.
31. Regueiro M, Schraut W, Baidoo L et al. Infliximab prevents Crohn‘s disease recurrence after ileal resection. Gastroenterology 2009; 136 (2): 441–450.e1; quiz 716. doi: 10.1053/j.gastro.2008.10.051.
32. Govani SM, Stidham RW, Higgins PD. How early to take arms against a sea of troubles? The case for aggressive early therapy in Crohn‘s disease to prevent fibrotic intestinal strictures. J Crohns Colitis 2013; 7 (11): 923–927. doi: 10.1016/j.crohns.2013.06.011.
33. De Cruz P, Kamm MA, Hamilton AL et al. Crohn‘s disease management after intestinal resection: a randomised trial. Lancet 2015; 385 (9976): 1406–1417. doi: 10.1016/S0140-6736 (14) 61908-5.
34. Herfarth HH. Anti-tumor necrosis factor therapy to prevent Crohn‘s disease recurrence after surgery. Clin Gastroenterol Hepatol 2014; 12 (9): 1503–1506. doi: 10.1016/j.cgh.2014.02.014.
35. Barrie A, Regueiro M. Biologic therapy in the management of extraintestinal manifestations of inflammatory bowel dis- ease. Inflamm Bowel Dis 2007; 13 (11): 1424–1429.
36. Brooklyn TN, Dunnill MG, Shetty A et al. Infliximab for the treatment of pyoderma gangrenosum: a randomised, double blind, placebo controlled trial. Gut 2006; 55 (4): 505–509.
37. Fries W, Giofré MR, Catanoso M et al. Treatment of acute uveitis associated with Crohn‘s disease and sacroileitis with infliximab. Am J Gastroenterol 2002; 97 (2): 499–500.
38. Herfarth H, Obermeier F, Andus T et al. Improvement of arthritis and arthralgia after treatment with infliximab (Remicade) in a German prospective, open-label, multicenter trial in refractory Crohn‘s disease. Am J Gastroenterol 2002; 97 (10): 2688–2690.
39. Löfberg R, Louis EV, Reinisch W et al. Adalimumab produces clinical remission and reduces extraintestinal manifestations in Crohn‘s disease: results from CARE. Inflamm Bowel Dis 2012; 18 (1): 1–9. doi: 10.1002/ibd.21663.
40. Braun J, Brandt J, Listing J et al. Treatment of active ankylosing spondylitis with infliximab: a randomised controlled multicentre trial. Lancet 2002; 359 (9313): 1187–1193.
41. Dignass A, Lindsay JO, Sturm A et al. Second European evidence-based consensus on the diagnosis and management of ulcerative colitis part 2: current management. J Crohns Colitis 2012; 6 (10): 991–1030. doi: 10.1016/j.crohns.2012.09.002.
42. Rutgeerts P, Sandborn WJ, Feagan BG et al. Infliximab for induction and maintenance therapy for ulcerative colitis. N Engl J Med 2005; 353 (23): 2462–2476.
43. Lukáš M. Biologická léčba u nemocných s ulcerózní kolitidou. Postgrad Med 2011; 13: 993–997.
44. Reinisch W, Sandborn WJ, Panaccione R et al. 52-week efficacy of adalimumab in patients with moderately to severely active ulcerative colitis who failed corticosteroids and/or immunosuppressants. Inflamm Bowel Dis 2013; 19 (8): 1700–1709. doi: 10.1097/MIB.0b013e318281f2b7.
45. Sandborn WJ, Colombel JF, D‘Haens G et al. One-year maintenance outcomes among patients with moderately-to-se- verely active ulcerative colitis who respond- ed to induction therapy with adalimumab: subgroup analyses from ULTRA 2. Aliment Pharmacol Ther 2013; 37 (2): 204–2413. doi: 10.1111/apt.12145.
46. Sandborn WJ, van Assche G, Reinisch W et al. Adalimumab induces and maintains clinical remission in patients with moderate-to-severe ulcerative colitis. Gastroenterology 2012; 142 (2): 257–265.e1–e3. doi: 10.1053/j.gastro.2011.10.032.
47. Sandborn WJ, Feagan BG, Marano C et al. Subcutaneous golimumab induces clinical response and remission in patients with moderate-to-severe ulcerative colitis. Gastroenterology 2014; 146 (1): 85–95; quiz e14–e15. doi: 10.1053/j.gastro.2013.05.048.
48. Sandborn WJ, Feagan BG, Marano C et al. Subcutaneous golimumab maintains clinical response in patients with moderate-to-severe ulcerative colitis. Gastroenterology 2014; 146 (1): 96–109.e1. doi: 10.1053/j.gastro.2013.06.010.
49. Feagan BG, Rutgeerts P, Sands BE  et al. Vedolizumab as induction and maintenance therapy for ulcerative colitis. N Engl J Med 2013; 369 (8): 699–710. doi: 10.1056/NEJMoa1215734.
50. Lukáš M. Vedolizumab v léčbě ulcerózní kolitidy. Gastroent Hepatol 2015; 69 (1): 29–32.
51. Järnerot G, Hertervig E, Friis-Liby I et al. Infliximab as rescue therapy in severe to moderately severe ulcerative colitis: a randomized, placebo-controlled study. Gastroenterology 2005; 128 (7): 1805–1811.
52. Monterubbianesi R, Aratari A, Armuzzi A et al. Infliximab three-dose induction regimen in severe corticosteroid-refractory ulcerative colitis: early and late outcome and predictors of colectomy. J Crohns Colitis 2014; 8 (8): 852–858. doi: 10.1016/j.crohns.2014.01.006.
53. Laharie D, Bourreille A, Branche J et al. Ciclosporin versus infliximab in patients with severe ulcerative colitis refractory to intravenous steroids: a parallel, open-label randomised controlled trial. Lancet 2012; 380 (9857): 1909–1915 doi: 10.1016/S0140- 6736 (12) 61084-8..
54. Chang KH, Burke JP, Coffey JC. Infliximab versus cyclosporine as rescue therapy in acute severe steroid-refractory ulcerative colitis: a systematic review and meta-analysis. Int J Colorectal Dis 2013; 28 (3): 287–293. doi: 10.1007/s00384-012-1602-8.
55. Rosen MJ, Minar P, Vinks AA. Review article: applying pharmacokinetics to optimise dosing of anti-TNF biologics in acute severe ulcerative colitis. Aliment Pharmacol Ther 2015; 41 (11): 1094–1103. doi: 10.1111/apt.13175.
56. Gibson DJ, Heetun ZS, Redmond CE  et al. An accelerated infliximab induction regimen reduces the need for early colectomy in patients with acute severe ulcerative colitis. Clin Gastroenterol Hepatol 2015; 13: 330–335.
57. Narula N, Fine M, Colombel JF et al. Systematic Review: Sequential Rescue Therapy in Severe Ulcerative Colitis: Do the Benefits Outweigh the Risks? Inflamm Bowel Dis 2015; 21 (7): 1683–1694. doi: 10.1097/MIB.0000000000000350.
58. Sandborn WJ, Hanauer SB. Infliximab in the treatment of Crohn‘s disease: a user‘s guide for clinicians. Am J Gastroenterol 2002; 97 (12): 2962–2972.
59. Gisbert JP, Marín AC, McNicholl AG et al. Systematic review with meta-analysis: the efficacy of a second anti-TNF in patients with inflammatory bowel disease whose previous anti-TNF treatment has failed. Aliment Pharmacol Ther 2015; 41 (7): 613–623. doi: 10.1111/apt.13083.
60. Rahier JF, Ben-Horin S, Chowers Y et al. European evidence-based Consensus on the prevention, diagnosis and management of opportunistic infections in inflammatory bowel disease. J Crohns Colitis 2009; 3 (2): 47–91. doi: 10.1016/j.crohns.2009. 02.010.
61. Stehlík J, Mareš K, Lukáš M et al. Doporučení pro vakcinaci nemocných s Crohnovou chorobou a ulcerózní kolitidou na imunosupresivní a biologické léčbě. Čes a Slov Gastroent a Hepatol 2010; 64 (1): 40–48.
62. Keane J, Gershon S, Wise RP et al. Tuberculosis associated with infliximab, a tumor necrosis factor alpha-neutralizing agent. N Engl J Med 2001; 345 (15): 1098–1104.
63. Nathan DM, Angus PW, Gibson PR. Hepatitis B and C virus infections and anti-tumor necrosis factor-alpha therapy: guidelines for clinical approach. J Gastroenterol Hepatol 2006; 21 (9): 1366–1371.
64. Šperl J, Špičák J, Lukáš M. Hepatologický dodatek ke článku: Doporučení pro vakcinaci a profylaxi infekčních chorob u nemocných s Crohnovou chorobou a ulcerózní kolitidou léčených imunosupresivy a biologickou léčbou. Čes a Slov Gastroent a Hepatol; 64 (2): 37–38.
65. Husa P, Šperl J, Urbánek P et al. Doporučený postup diagnostiky a léčby chronické hepatitidy B. Gastroent Hepatol 2014; 68 (6): 514–526.
66. Mohan N, Edwards ET, Cupps TR et al. Demyelination occurring during anti-tumor necrosis factor alpha therapy for inflammatory arthritides. Arthritis Rheum 2001; 44 (12): 2862–2869.
67. Thomas CW, Weinshenker BG, Sandborn WJ. Demyelination during anti-tumor necrosis factor alpha therapy with infliximab for Crohn‘s disease. Inflamm Bowel Dis 2004; 10 (1): 28–31.
68. Cleynen I, Vermeire S. Paradoxical inflam- mation induced by anti-TNF agents in patients with IBD. Nat Rev Gastroenterol Hepatol 2012; 9 (9): 496–503. doi: 10.1038/nrgastro.2012.125.
69. Chung ES, Packer M, Lo KH et al. Randomized, double-blind, placebo-controlled, pilot trial of infliximab, a chimeric monoclonal antibody to tumor necrosis factor-alpha, in patients with moderate-to-severe heart failure: results of the anti-TNF Therapy Against Congestive Heart Failure (ATTACH) trial. Circulation 2003; 107 (25): 3133–3140.
70. Kalman RS, Hartshorn K Farraye FA. Does a personal or family history of malignancy preclude the use of immunomodulators and biologics in IBD. Inflamm Bowel Dis 2015; 21 (2): 428–435. doi: 10.1097/MIB.0000000000000211.
71. Van Assche G, Lewis JD, Lichtenstein GR et al. The London position statement of the World Congress of Gastroenterology on Biological Therapy for IBD with the European Crohn‘s and Colitis Organisation: safety. Am J Gastroenterol 2011; 106 (9): 1594–1602; quiz 1593, 1603. doi: 10.1038/ajg.2011.211.
72. Jauregui-Amezaga A, Turon F, Ordás I et al. Risk of developing tuberculosis under anti-TNF treatment despite latent infection screening. J Crohns Colitis 2013; 7 (3): 208–212. doi: 10.1016/j.crohns.2012. 05.012.
73. European Medicines Agency. EPAR – Product Information. Entyvio. EMA: Volume 2016, 2016.
74. Goodhand JR, Alazawi W Rampton DS. Systematic review: Clostridium difficile and inflammatory bowel disease. Aliment Pharmacol Ther 2011; 33 (4): 428–441. doi: 10.1111/j.1365-2036.2010.04548.x.
75. Sinh P, Barrett TA, Yun L. Clostridium difficile infection and inflammatory bowel disease: a review. Gastroenterol Res Pract 2011; 2011: 136064. doi: 10.1155/2011/136064.
76. Issa M, Vijayapal A, Graham MB et al. Impact of Clostridium difficile on inflammatory bowel disease. Clin Gastroenterol Hepatol 2007; 5 (3): 345–351.
77. Annese V, Duricova D, Gower-Rousseau C et al. Impact of new treatments on hospitalisation, surgery, infection, and mortality in IBD: a focus paper by the epidemiology committee of ECCO. J Crohns Colitis 2016; 10 (2): 216–225. doi: 10.1093/ecco-jcc/jjv190.
78. Brandse JF, van den Brink GR, Wildenberg ME et al. Loss of infliximab into feces is associated with lack of response to therapy in patients with severe ulcerative colitis. Gastroenterology 2015; 149 (2): 350–355.e2. doi: 10.1053/j.gastro.2015.04.016.
79. Fasanmade AA, Adedokun OJ, Olson A et al. Serum albumin concentration: a predictive factor of infliximab pharmacokinetics and clinical response in patients with ulcerative colitis. Int J Clin Pharmacol Ther 2010; 48 (5): 297–308.
80. Malíčková K, Bortlík M, Ďuricová D  et al. Vliv albuminemie na farmakokinetiku infliximabu u nemocných s idiopatickými střevními záněty. Čes a Slov Gastroent a Hepatol 2011; 65 (2): 7–74.
81. Yarur AJ, Jain A, Sussman DA et al. The association of tissue anti-TNF drug levels with serological and endoscopic disease activity in inflammatory bowel disease: the ATLAS study. Gut 2016; 65 (2): 249–255. doi: 10.1136/gutjnl-2014-308099.
82. Oussalah A, Evesque L, Laharie D  et al. A multicenter experience with infliximab for ulcerative colitis: outcomes and predictors of response, optimization, colectomy, and hospitalization. Am J Gastroenterol 2010; 105 (12): 2617–2625. doi: 10.1038/ajg.2010.345.
83. Schnitzler F, Fidder H, Ferrante M et al. Long-term outcome of treatment with infliximab in 614 patients with Crohn‘s  disease: results from a single-centre cohort. Gut 2009; 58 (4): 492–500. doi: 10.1136/gut.2008.155812.
84. Colombel JF, Sandborn WJ, Reinisch W et al. Infliximab, azathioprine, or combination therapy for Crohn‘s disease. N Engl J Med 2010; 362 (15): 1383–1395. doi: 10.1056/NEJMoa0904492.
85. Panaccione R, Ghosh S, Middleton S et al. Combination therapy with infliximab and azathioprine is superior to monotherapy with either agent in ulcerative colitis. Gastroenterology 2014; 146 (2): 392–400.
86. Nanda KS, Cheifetz AS Moss AC. Impact of antibodies to infliximab on clinical outcomes and serum infliximab levels in patients with inflammatory bowel disease (IBD): a meta-analysis. Am J Gastroenterol 2013; 108 (1): 40–47; quiz 48. doi: 10.1038/ajg.2012.363.
87. Yarur AJ, Deshpande AR, Sussman DA et al. Serum adalimumab levels and antibodies correlate with endoscopic intestinal inflammation and inflammatory markers in patients with inflammatory bowel disease. Gastroenterology 2013; 144 (5): S774–S775.
88. Vermeire S, Noman M, Van Assche G  et al. Effectiveness of concomitant immunosuppressive therapy in suppressing the formation of antibodies to infliximab in Crohn‘s disease. Gut 2007; 56 (9): 1226–1231.
89. Feagan BG, McDonald JW, Panaccione R et al. Methotrexate in combination with infliximab is no more effective than infliximab alone in patients with Crohn‘s disease. Gastroenterology 2014; 146 (3): 681–688. doi: 10.1053/j.gastro.2013.11.024.
90. Sokol H, Seksik P, Carrat F et al. Usefulness of co-treatment with immunomodulators in patients with inflammatory bowel disease treated with scheduled infliximab maintenance therapy. Gut 2010; 59 (10): 1363–1368. doi: 10.1136/gut.2010.212712.
91. Osterman MT, Haynes K, Delzell E et al. Effectiveness and safety of immunomodulators with anti-tumor necrosis factor therapy in Crohn‘s disease. Clin Gastroenterol Hepatol 2015; 13 (7): 1293–1301; quiz e70, e72. doi: 10.1016/j.cgh.2015.02.017.
92. Oussalah A, Chevaux JB, Fay R et al. Predictors of infliximab failure after azathioprine withdrawal in Crohn‘s disease treated with combination therapy. Am J Gastroenterol 2010; 105 (5): 1142–1149. doi: 10.1038/ajg.2010.158.
93. Drobne D, Bossuyt P, Breynaert C et al. Withdrawal of immunomodulators after co-treatment does not reduce trough level of infliximab in patients with Crohn‘s disease. Clin Gastroenterol Hepatol 2015; 13 (3): 514–521. doi: 10.1016/j.cgh.2014.07.027.
94. Paul S, Moreau AC, Del Tedesco E et al. Pharmacokinetics of adalimumab in inflammatory bowel diseases: a systematic review and meta-analysis. Inflamm Bowel Dis 2014; 20 (7): 1288–1295. doi: 10.1097/MIB.0000000000000037.
95. Gisbert JP, Panés J. Loss of response and requirement of infliximab dose intensification in Crohn‘s disease: a review. Am J Gastroenterol 2009; 104 (3): 760–767. doi: 10.1038/ajg.2008.88.
96. Caspersen S, Elkjaer M, Riis L et al. Infliximab for inflammatory bowel disease in Denmark 1999–2005: clinical outcome and follow-up evaluation of malignancy and mortality. Clin Gastroenterol Hepatol 2008; 6 (11): 1212–1217; quiz 1176. doi: 10.1016/j.cgh.2008.05.010.
97. Bortlik M, Duricova D, Malickova K  et al. Infliximab trough levels may predict sustained response to infliximab in patients with Crohn‘s disease. J Crohns Colitis 2013; 7 (9): 736–743. doi: 10.1016/j.crohns.2012.10.019.
98. Vande Casteele N, Ferrante M, Van Assche G et al. Trough concentrations of infliximab guide dosing for patients with inflammatory bowel disease. Gastroenterology 2015; 148 (7): 1320–1329. doi: 10.1053/j.gastro.2015.02.031.
99. Brandse JF, Mathôt RA, van der Kleij D et al. Pharmacokinetic features and presence of antidrug antibodies associate with response to infliximab induction therapy in patients with moderate to severe ulcerative colitis. Clin Gastroenterol Hepatol 2015; 14 (2): 251–258. doi: 10.1016/j.cgh.2015.10.029.
100. Adedokun OJ, Sandborn WJ, Feagan BG et al. Association between serum concentration of infliximab and efficacy in adult patients with ulcerative colitis. Gastroenterology 2014; 147 (6): 1296–1307. doi: 10.1053/j.gastro.2014.08.035.
101. Mazor Y, Almog R, Kopylov U et al. Adalimumab drug and antibody levels as predictors of clinical and laboratory response in patients with Crohn‘s disease. Aliment Pharmacol Ther 2014; 40 (6): 620–628. doi: 10.1111/apt.12869.
102. Steenholdt C, Brynskov J, Thomsen O et al. Individualised therapy is more cost-effective than dose intensification in patients with Crohn‘s dis- ease who lose response to anti-TNF treatment: a randomised, controlled trial. Gut 2014; 63 (6): 919–927. doi: 10.1136/ gutjnl-2013-305279.
103. Roblin X, Marotte H, Rinaudo M et al. Association between pharmacokinetics of adalimumab and mucosal healing in patients with inflammatory bowel diseases. Clin Gastroenterol Hepatol 2014; 12 (1): 80–84. doi: 10.1016/j.cgh.2013.07.010.
104. Vaughn BP, Martinez-Vazquez M, Patwardhan VR et al. Proactive therapeutic concentration monitoring of infliximab may improve outcomes for patients with inflammatory bowel disease: results from a pilot observational study. Inflamm Bowel Dis 2014; 20 (11): 1996–2003. doi: 10.1097/MIB.0000000000000156.
105. Afif W, Loftus EV, Faubion WA et al. Clinical utility of measuring infliximab and human anti-chimeric antibody concentrations in patients with inflammatory bowel disease. Am J Gastroenterol 2010; 105 (5): 1133–1139. doi: 10.1038/ajg.2010.9.
106. Roblin X, Rinaudo M, Del Tedesco E et al. Development of an algorithm incorporating pharmacokinetics of adalimumab in inflammatory bowel diseases. Am J Gastroenterol 2014; 109 (8): 1250–1256. doi: 10.1038/ajg.2014.146.
107. Steenholdt C, Molazahi A, Ainsworth MA  et al. Outcome after discontinuation of infliximab in patients with inflammatory bowel disease in clinical remission: an observational Danish single center study. Scand J Gastroenterol 2012; 47 (5): 518–527. doi: 10.3109/00365521.2012.660541.
108. Louis E, Mary JY, Vernier-Massouille G et al. Maintenance of remission among patients with Crohn‘s disease on antimetabolite therapy after infliximab therapy is stopped. Gastroenterology 2012; 142: 63–70; quiz e31. doi: 10.1053/j.gastro. 2011.09.034.
109. Molander P, Färkkilä M, Salminen K et al. Outcome after discontinuation of TNFα-blocking therapy in patients with inflammatory bowel disease in deep remission. Inflamm Bowel Dis 2014; 20 (6): 1021–1028. doi: 10.1097/MIB. 0000000000000052.
110. Bortlik M, Duricova D, Machkova N et al. Discontinuation of anti-tumor necrosis factor therapy in inflammatory bowel disease patients: a prospective observation. Scand J Gastroenterol 2016; 51 (2): 196–202. doi: 10.3109/00365521.2015.1079924.
111. Torres J, Boyapati RK, Kennedy NA  et al. Systematic review of effects of withdrawal of immunomodulators or biologic agents from patients with inflammatory bowel disease. Gastroenterology 2015; 149 (7): 1716–1730. doi: 10.1053/j.gastro. 2015.08.055.
112. Pariente B, Laharie D. Review article: why, when and how to de-escalate therapy in inflammatory bowel diseases. Aliment Pharmacol Ther 2014; 40 (4): 338–353. doi: 10.1111/apt.12838.
113. van der Woude CJ, Ardizzone S, Bengtson MB et al. The second European evidenced-based consensus on reproduction and pregnancy in inflammatory bowel disease. J Crohns Colitis 2015; 9 (2): 107–124.
114. Nguyen GC, Seow CH, Maxwell C  et al. The Toronto Consensus Statements for the Management of Inflammatory Bowel Disease in Pregnancy. Gastroenterology 2015. S0016–5085 (15) 01773–4. doi: 10.1053/j.gastro.2015.12.003.
115. Bortlik M, Machkova N, Duricova D et al. Pregnancy and newborn outcome of mothers with inflammatory bowel diseases exposed to anti-TNF-α therapy during pregnancy: three-center study. Scand J Gastroenterol 2013; 48 (8): 951–958. doi: 10.3109/00365521.2013.812141.
116. Bortlik M, Duricova D, Machkova N et al. Impact of anti-tumor necrosis factor alpha antibodies administered to pregnant women with inflammatory bowel disease on long-term outcome of exposed children. Inflamm Bowel Dis 2014; 20 (3): 495–501. doi: 10.1097/01.MIB.0000440984. 86659.4f.
117. Mahadevan U, Wolf DC, Dubinsky M et al. Placental transfer of anti-tumor necrosis factor agents in pregnant patients with inflammatory bowel disease. Clin Gastroenterol Hepatol 2013; 11 (3): 286–292; quiz e24. doi: 10.1016/j.cgh.2012.11. 011.
118. Zelinkova Z, van der Ent C, Bruin KF  et al. Effects of discontinuing anti-tumor necrosis factor therapy during pregnancy on the course of inflammatory bowel disease and neonatal exposure. Clin Gastroenterol Hepatol 2013; 11 (3): 318–321. doi: 10.1016/j.cgh.2012.10.024.
119. Šerclová Z, Ryska O, Bortlík M et al. Doporučené postupy chirurgické léčby pacientů s nespecifickými střevními záněty – 1. část: předoperační příprava. Gastroent Hepatol 2015; 69 (1): 12–24. doi: 10.14735/amgh201512.
120. Panés J, Bouzas R, Chaparro M et al. Systematic review: the use of ultrasonography, computed tomography and magnetic resonance imaging for the diagnosis, assessment of activity and abdominal complications of Crohn‘s disease. Aliment Pharmacol Ther 2011; 34 (2): 125–145. doi: 10.1111/j.1365-2036.2011.04710.x.
121. Narula N, Charleton D, Marshall JK. Meta-analysis: peri-operative anti-TNFα treatment and post-operative complications in patients with inflammatory bowel disease. Aliment Pharmacol Ther 2013; 37 (11): 1057–1064. doi: 10.1111/apt.12313.
122. Kopylov U, Ben-Horin S, Zmora O et al. Anti-tumor necrosis factor and postoperative complications in Crohn‘s disease: systematic review and meta-analysis. Inflamm Bowel Dis 2012; 18 (12): 2404–2413. doi: 10.1002/ibd.22954.
123. Rosenfeld G, Qian H, Bressler B. The risks of post-operative complications following pre-operative infliximab therapy for Crohn‘s disease in patients undergoing abdominal surgery: a systematic review and meta-analysis. J Crohns Colitis 2013; 7 (11): 868–877. doi: 10.1016/j.crohns.2013.01.019.
124. Lau C, Dubinsky M, Melmed G et al. The impact of preoperative serum anti-TNFα therapy levels on early postoperative outcomes in inflammatory bowel disease surgery. Ann Surg 2015; 261 (3): 487–496. doi: 10.1097/SLA.0000000000000757.
125. Liu Z, Song H, Shen B. Pouchitis: prevention and treatment. Curr Opin Clin Nutr Metab Care 2014; 17 (5): 489–495. doi: 10.1097/MCO.0000000000000094.
126. Pardi DS, D‘Haens G, Shen B et al. Clinical guidelines for the management of pouchitis. Inflamm Bowel Dis 2009; 15 (9): 1424–1431. doi: 10.1002/ibd.21039.
127. Herfarth HH, Long MD, Isaacs KL. Use of biologics in pouchitis: a systematic review. J Clin Gastroenterol 2015; 49 (8): 647–654. doi: 10.1097/MCG.0000000000000367.
128. Bajer L, Kamenář D, Sticová E et al. Idiopatický střevní zánět u pacientů s primární sklerozující cholangitidou – samostatný fenotyp IBD. Gastroent Hepatol 2014; 68 (1): 24–35.
129. Hyams J, Crandall W, Kugathasan S et al. Induction and maintenance infliximab therapy for the treatment of moderate-to-severe Crohn‘s disease in children. Gastroenterology 2007; 132 (3): 863–873.
130. Hyams JS, Griffiths A, Markowitz J et al. Safety and efficacy of adalimumab for moderate to severe Crohn‘s dis- ease in children. Gastroenterology 2012; 143 (2): 365–374. doi: 10.1053/j.gastro. 2012.04.046.
131. Hyams J, Damaraju L, Blank M et al. Induction and maintenance therapy with infliximab for children with moderate to severe ulcerative colitis. Clin Gastroenterol Hepatol 2012; 10 (4): 391–399. doi: 10.1016/j.cgh.2011.11.026.
132. Turner D, Travis SP, Griffiths AM et al. Consensus for managing acute severe ulcerative colitis in children: a systematic review and joint statement from ECCO, ESPGHAN, and the Porto IBD Working Group of ESPGHAN. Am J Gastroenterol 2011; 106 (4): 574–588. doi: 10.1038/ajg.2010. 481.
133. De Ridder L, Rings EH, Damen GM  et al. Infliximab dependency in pediatric Crohn‘s disease: long-term follow-up of an unselected cohort. Inflamm Bowel Dis 2008; 14 (3): 353–358.
134. Duricova D, Pedersen N, Lenicek M  et al. Infliximab dependency in children with Crohn‘s disease. Aliment Pharmacol Ther 2009; 29 (7): 792–799. doi: 10.1111/j.1365-2036.2009.03926.x.
135. Wewer V, Riis L, Vind I et al. Infliximab dependency in a national cohort of children with Crohn‘s disease. J Pediatr Gastroenterol Nutr 2006; 42 (1): 40–45.
136. Volonaki E, Mutalib M, Kiparissi F  et al. Adalimumab as a second-line biological therapy in children with refractory ulcerative colitis. Eur J Gastroenterol Hepatol 2015; 27 (12): 1425–1428. doi: 10.1097/MEG.0000000000000470.
137. Steenholdt C, Svenson M, Bendtzen K et al. Severe infusion reactions to infliximab: aetiology, immunogenicity and risk factors in patients with inflammatory bowel disease. Aliment Pharmacol Ther 2011; 34 (1): 51–58. doi: 10.1111/j.1365-2036.2011.04682.x.
138. Lichtenstein GR, Feagan BG, Cohen RD et al. Serious infection and mortality in patients with Crohn‘s disease: more than 5 years of follow-up in the TREAT™ registry. Am J Gastroenterol 2012; 107 (9): 1409–1422. doi: 10.1038/ajg.2012.218.
139. Toruner M, Loftus EV, Harmsen WS et al. Risk factors for opportunistic infections in patients with inflammatory bowel disease. Gastroenterology 2008; 134 (4): 929–936. doi: 10.1053/j.gastro. 2008.01.012.
140. Fidder H, Schnitzler F, Ferrante M et al. Long-term safety of infliximab for the treatment of inflammatory bowel disease: a single-centre cohort study. Gut 2009; 58 (4): 501–508. doi: 10.1136/gut. 2008.163642.
141. Schneeweiss S, Korzenik J, Solomon DH et al. Infliximab and other immunomodulating drugs in patients with inflammatory bowel disease and the risk of serious bacterial infections. Aliment Pharmacol Ther 2009; 30 (3): 253–264. doi: 10.1111/j.1365-2036.2009.04037.x.
142. Duricova D, Bortlik M, Komarek V  et al. W1906 skin complications during therapy with anti-TNF preparations: experience of a single centre. Gastroenterology 2010; 138: S763.
143. Fiorino G, Allez M, Malesci A et al. Review article: anti TNF-alpha induced psoriasis in patients with inflammatory bowel disease. Aliment Pharmacol Ther 2009; 29 (9): 921–927. doi: 10.1111/j.1365-2036.2009.03955.x.
144. Rahier JF, Buche S, Peyrin-Biroulet L et al. Severe skin lesions cause patients with inflammatory bowel disease to discontinue anti-tumor necrosis factor therapy. Clin Gastroenterol Hepatol 2010; 8 (12): 1048–1055. doi: 10.1016/j.cgh.2010.07.022.
145. Beigel F, Schnitzler F, Paul Laubender R et al. Formation of antinuclear and double-strand DNA antibodies and frequency of lupus-like syndrome in anti-TNF-α antibody-treated patients with inflammatory bowel disease. Inflamm Bowel Dis 2011; 17 (1): 91–98. doi: 10.1002/ibd.21362.
146. Vermeire S, Noman M, Van Assche G  et al. Autoimmunity associated with anti-tumor necrosis factor alpha treatment in Crohn‘s disease: a prospective cohort study. Gastroenterology 2003; 125 (1): 32–39.
147. Subramanian S, Yajnik V, Sands BE  et al. Characterization of patients with infliximab-induced lupus erythematosus and outcomes after retreatment with a second anti-TNF agent. Inflamm Bowel Dis 2011; 17 (1): 99–104. doi: 10.1002/ibd.21370.
148. Peyrin-Biroulet L, Deltenre P, de Suray N et al. Efficacy and safety of tumor necrosis factor antagonists in Crohn‘s disease: meta-analysis of placebo-controlled trials. Clin Gastroenterol Hepatol 2008; 6 (6): 644–653. doi: 10.1016/j.cgh.2008.03.014.
149. Long MD, Martin CF, Pipkin CA et al. Risk of melanoma and nonmelanoma skin cancer among patients with inflammatory bowel disease. Gastroenterology 2012; 143 (2): 390–399. doi: 10.1053/j.gastro.2012.05.004.
150. Singh S, Nagpal SJ, Murad MH et al. Inflammatory bowel disease is associated with an increased risk of melanoma: a systematic review and meta-analysis. Clin Gastroenterol Hepatol 2014; 12 (2): 210–218. doi: 10.1016/j.cgh.2013.04.033.
151. Siegel CA, Marden SM, Persing SM et al. Risk of lymphoma associated with combination anti-tumor necrosis factor and immunomodulator therapy for the treatment of Crohn‘s disease: a meta-analysis. Clin Gastroenterol Hepatol 2009; 7 (8): 874–881. doi: 10.1016/j.cgh.2009.01.004.
152. Mackey AC, Green L, Leptak C et al. Hepatosplenic T cell lymphoma associated with infliximab use in young patients treated for inflammatory bowel disease: update. J Pediatr Gastroenterol Nutr 2009; 48 (3): 386–388.
153. Magro F, Peyrin-Biroulet L, Sokol H et al. Extra-intestinal malignancies in inflammatory bowel disease: results of the 3rd ECCO Pathogenesis Scientific Workshop (III). J Crohns Colitis 2014; 8 (1): 31–44. doi: 10.1016/j.crohns.2013.04.006.
154. Schreiber S, Panés J, Kwon B et al. Biosimilar infliximab for inflammatory bowel disease: from concepts to clinical practice. Case study illustrated with CT-P13. Expert Rev Gastroenterol Hepatol 2015; 9 (Suppl 1): 5–15. doi: 10.1586/17474124.2015.1091304.
155. European Medicines Agency. Questions and answers on biological medicines (similar biological medicinal products). EMA: Volume 2016, 2012.
156. Reinisch W, Louis E, Danese S. The scientific and regulatory rationale for indication extrapolation: a case study based on the infliximab biosimilar CT-P13. Expert Rev Gastroenterol Hepatol 2015; 9 (Suppl 1): 17–26. doi: 10.1586/17474124.2015.1091306.
157. Park W, Hrycaj P, Jeka S et al. A randomised, double-blind, multicentre, parallel-group, prospective study comparing the pharmacokinetics, safety, and efficacy of CT-P13 and innovator infliximab in patients with ankylosing spondylitis: the PLANETAS study. Ann Rheum Dis 2013; 72: 1605–1612.
158. Yoo DH, Hrycaj P, Miranda P et al. A randomised, double-blind, parallel-group study to demonstrate equivalence in efficacy and safety of CT-P13 compared with innovator infliximab when coadministered with methotrexate in patients with active rheumatoid arthritis: the PLANETRA study. Ann Rheum Dis 2013; 72 (10): 1613–1620. doi: 10.1136/annrheumdis-2012-203090.
159. Hlavaty T, Letkovsky J. Biosimilars in the therapy of inflammatory bowel diseases. Eur J Gastroenterol Hepatol 2014; 26 (6): 581–587. doi: 10.1097/MEG. 0000000000000098.
160. Lukáš M. Remsima™ – první biosimilární infliximab. Gastroent Hepatol 2014; 68 (2): 178–179.
161. Jung YS, Park DI, Kim YH et al. Efficacy and safety of CT-P13, a biosimilar of infliximab, in patients with inflammatory bowel disease: a retrospective multicenter study. J Gastroenterol Hepatol 2015; 30 (12): 1705–1712. doi: 10.1111/jgh.12997.
162. Farkas K, Rutka M, Bálint A et al. Efficacy of the new infliximab biosimilar CT-P13 induction therapy in Crohn‘s disease and ulcerative colitis – experiences from a single center. Expert Opin Biol Ther 2015; 15 (9): 1257–1262. doi: 10.1517/14712598. 2015.1064893.
163. Gecse KB, Lovász BD, Farkas K et al. Efficacy and safety of the biosimilar infliximab CT-P13 treatment in inflammatory bowel diseases: a prospective, multicentre, nationwide cohort. J Crohns Colitis 2016; 10 (2): 133–140. doi: 10.1093/ ecco-jcc/jjv220.
164. Konečný M. Naše zkušenosti s podáváním biosimilárního infliximabu nemocným s IBD. Gastroent Hepatol 2014; 68 (Suppl 2): 2S13.
165. Jahnsen J, Detlie TE, Vatn S et al. Biosimilar infliximab (CT-P13) in the treatment of inflammatory bowel disease: A Norwegian observational study. Expert Rev Gastroenterol Hepatol 2015; 9 (Suppl 1): 45–52. doi: 10.1586/17474124.2015.1091308.
166. Ben-Horin S, Yavzori M, Benhar I et al. Cross-immunogenicity: antibodies to infliximab in Remicade-treated patients with IBD similarly recognise the biosimilar Remsima. Gut 2015; pii: gutjnl-2015-309290. doi: 10.1136/gutjnl-2015-309290.
167. Malíčková K, Ďuricová D, Bortlík M et al. Serum trough infliximab levels: a comparison of three different immunoassays for the monitoring of CT-P13 (infliximab) treatment in patients with inflammatory bowel disease. Biologicals 2016; 44 (1): 33–36. doi: 10.1016/j.biolo gicals.2015.09.005.
168. Sieczkowska J, Jarzębicka D, Banaszkiewicz A et al. Switching between infliximab originator and biosimilar in paediatric patients with inflammatory bowel disease. Preliminary observations. J Crohns Colitis 2016; 10 (2): 127–132. doi: 10.1093/ecco-jcc/jjv233.
169. Nikiphorou E, Kautiainen H, Hannonen P et al. Clinical effectiveness of CT-P13 (Infliximab biosimilar) used as a switch from Remicade (infliximab) in patients with established rheumatic disease. Report of clinical experience based on prospective observational data. Expert Opin Biol Ther 2015; 15 (12): 1677–1683. doi: 10.1517/14712598.2015. 1103733.
170. Park SH, Kim YH, Lee JH et al. Post-marketing study of biosimilar infliximab (CT-P13) to evaluate its safety and efficacy in Korea. Expert Rev Gastroenterol Hepatol 2015; 9 (Suppl 1): 35–44. doi: 10.1586/17474124.2015.1091309.

Kreditovaný autodidaktický test