Léčba dráždivého tračníku: slavnostní gastroenterologický den k jubileu prof. MUDr. Zdeňka Mařatky, DrSc., Praha, 4. listopadu 2004
Tomislav Švestka Orcid.org
+ Pracoviště
EPIDEMIOLOGIE NESPECIFICKÝCH STŘEVNÍCH ZÁNĚTŮ V JIŽNÍCH ČECHÁCH
Olga Shonová, Petr Kocáb
Gastroenterologické oddělení Nemocnice České Budějovice, SoftDec spol. s r.o., Praha
Cíl práce: Soustavně se zabýváme vztahem rizikových faktorů k nástupu, průběhu a léčení u pacientů s Crohnovou chorobou a idiopatickou proktokolitidou. Studovali jsme stav kuřáctví a stupeň nikotinové závislosti, doplněný o laboratorní stanovení hladiny kotininu. Dále jsme sledovali stav autoprotilátek u městských či venkovských kuřáků a nekuřáků.
Metodika: Bylo dotázáno a následně laboratorně vyšetřeno 254 nemocných s nespecifickými střevními záněty, 107 s diagnózou Crohnovy choroby a 147 s idiopatickou proktokolitidou. Všechny výsledky jsme vypočítali analýzou údajů obsažených v Registru IBD jižní Čechy. Dotazník o stavu kuřáctví a Fagestromův test nikotinové dependence byl veden pracovníkem Gastroenterologického odděleni metodou »face to face interview«, laboratorní testy byly vyšetřeny v centrální laboratoři Nemocnice České Budějovice a.s.
Výsledky: Laboratorní hladina kotininu u 12 % současných kuřáků upozorňuje na vyšší stupeň nikotinové závislosti dle Fagerstroma, než pacient udává. Ženy kuřačky s Crohnovou chorobou mají ve 42 % hladinu kotininu nad 760 µg/mmol kreatininu, muži kuřáci s Crohnovou chorobou ve 22 % nad 760 µg/mmol kreatininu.
Závěry: Kotinin je vhodný laboratorní test určující stav kuřáctví, je oporou při úvaze o změně strategie selhávající léčby. Test nikotinové závislosti u 12 % dotázaných podhodnotil situaci.
ZMĚNA VÝSKYTU INFEKCE HELICOBACTER PYLORI U NĚKOLIKA ČASTÝCH GASTROENTEROLOGICKÝCH ONEMOCNĚNÍ V PRŮBĚHU POSLEDNÍCH 14 LET
Bohumil Fixa1,3, Olga Komárková1, Zdeněk Nožička2
12. interní klinika a 2Fingerlandův ústav patologické anatomie, Karlova univerzita v Praze, Lékařská fakulta Hradec Králové
3Soukromá gastroenterologická ordinace, Hradec Králové
U nemocných s vředovou chorobou dvanáctníku (VCHD), funkční dyspepsií (FD) a refluxní chorobou jícnu (RCHJ) byla zjiš»ována prevalence Helicobacter pylori (Hp) ve 3 časových etapách: 1. 1988–1990, 2. 1996–1998 a 3. 2000 až 2002. Šlo vždy o nové nemocné, kteří se vyskytli s uvedenými diagnózami v jednotlivých etapách mezi 750 za sebou jdoucími a endoskopicky vyšetřenými nemocnými. To umožnilo také posoudit měnící se výskyt jednotlivých onemocnění v průběhu doby. Průkaz Hp byl prováděn z odběru bioptických vzorků z antra rychlým ureázovým testem a/nebo histologicky. U nemocných s VCHD (vyloučeni nemocní užívající nesteroidní antirevmatika) byl Hp prokázán v 1. etapě v 95,7 % (209 nemocných), ve 2. etapě v 83,1 % (167 nemocných), ve 3. etapě v 80,0 % (85 nemocných). U nemocných s FD byl Hp prokázán v l. etapě ve 41,4 % (379 nemocných), ve 2. etapě ve 25,2 % (436 nemocných), ve 3. etapě ve 22,6 % (527 nemocných). U nemocných s RCHJ byl výskyt Hp v l. etapě v 45,7 % (35 nemocných), ve 2. etapě v 38,0 % (237 nemocných), ve 3. etapě 30,1 % (362 nemocných). Statisticky významné rozdíly v prevalenci Hp byly zjištěny u VCH mezi skupinami 1 : 2 a 1 : 3, u FD 1 : 2 a 1 : 3 a u RCHJ 1 : 2, 1 : 3 a 2 : 3. Orientačně je nápadný postupně se snižující výskyt VCHD, přetrvávající vysoký výskyt FD a nápadný vzestup RCHJ. Vztah změny výskytu sledovaných chorob ke změnám prevalence Hp je pravěpodobný.
KOVOVÉ STENTY V TRÁVICÍM TRAKTU – INDIKACE, KOMPLIKACE
Jiří Černoch
FNsP Ostrava, Chirurgická klinika
Při určitém zjednodušení můžeme říci, že trávicí ústrojí je dutá trubice, kterou na jednom konci přijímáme potravu a na druhém vylučujeme nepotřebné zbytky. Transport obsahu patří k základním schopnostem tohoto systému. Při vzniku mechanické překážky v trávicím ústrojí můžeme tuto funkci částečně obnovit zavedením kovového stentu. Proto je hlavní indikací k jeho zavedení porucha pasáže potravy, tráveniny, žluči a stolice, která vznikla na podkladě nádorové stenózy. Pokud je porucha pasáže způsobena poruchou motorické činnosti trávicí trubice, je zavedení stentu kontraindikované. Kovové stenty, potažené nejčastěji polyetylenovou fólií, rozšířily indikace i na obturace vnitřního otvoru píštěli trávicího ústrojí a některé zánětlivé stenózy. V tomto případě je protéza zaváděna na časově omezenou dobu a později vytažena. Kovové stenty jsou zaváděny také do žlučovodů a do jaterního parenchymu jako spojka mezi portálním řečištěm a jaterními žílami při portální hypertenzi.
Zavedení kovového stentu do jícnu je spojeno s největšími zkušenostmi. Indikací je nádorová stenóza (kterou lze před zavedením stentu dilatovat na průměr zaváděcího systému – 10 mm), která je lokalizovaná v dostatečné vzdálenosti od krikofaryngeálního svěrače (18–20 cm od řezáků – měřeno endoskopem), aborálně těsně nad kardií (35–40 cm). Stenózy lokalizované blíže řezáků, či v kardii a horní části žaludku nejsou vhodné k zavedení stentu. V prvém případě hrozí obturace trachey, odynofagie a těžká dysfagie, ve druhém případě vycestování protézy do žaludku. Další indikací je tracheoezofageální či ezofagobronchiální píštěl.
V poslední době jsou činěny pokusy se zaváděním potažených kovových protéz při zánětlivých stenózách, perforačních poraněních jícnu kontraindikovaných k chirurgické terapii. Zavedení je časově omezené, protézu po vyhojení extrahujeme. K dalším kontraindikacím patří nádorové onemocnění jícnu, které se neprojevuje dostatečně těsnou stenózou, ischémie jícnu, paraezofageální absces, významná koagulopatie, alergická reakce na komponenty stentu. Komplikace vznikají při zavádění, při chybné indikaci, špatné poloze, špatně zvolené délce stentu, špatné technice zavedení (bolest, perforace), chybné volbě typu stentu. Ale také později po zavedení – vycestování (udušení), zalomení, dekubitus – krvácení, obturace jídlem, nádorem, granulacemi, hyperplazií. Dále trvalá bolest, některé dysfagie, reflux.
Kovové stenty enterální jsou indikované při těsných tumorózních obstrukcích pyloru, duodena a tenkého střeva, které jsou v dosahu endoskopu, případně jsou zaváděny peroperačně. Komplikace jsou totožné s komplikacemi při zavedení protézy do jícnu. Při zavedení stentu do duodena je nutné drénovat také žlučové cesty.
Indikací k zavedení kovového stentu do žlučovodů je nádorová stenóza obou hlavních větví hepatiků a hepatocholedochu. Při zánětlivých stenózách se zavádějí kovové stenty jen zcela výjimečně. Komplikace vznikají podobné jako v předchozích případech. Nejčastější je obstrukce žlučovým blátem, nádorem nebo mukózní hyperplazií s následnou cholangoitidou a vznikem ikteru. Extrakce stentu většinou není možná.
Indikace k zavedení kovového stentu do tlustého střeva a rekta vzniká při nálezu inoperabilního nádoru s těsnou stenózou, která hrozí vznikem náhlé střevní neprůchodnosti. Ke kontraindikacím patří operabilita nádoru, střevní ischémie či perforace, peritonitida, mezikličkový absces, koagulopatie, větší ascites, alergická reakce na komponenty protézy. Komplikace jsou shodné s předchozími. Častější je perforace a krvácení.
ENTEROSKOPIE: HISTORIE, SOUČASNOST A PERSPEKTIVY ENDOSKOPICKÉHO VYŠETŘOVÁNÍ TENKÉHO STŘEVA
Jan Bureš, Stanislav Rejchrt
Katedra interních oborů LF UK a 2. interní klinika FN, Hradec Králové
Tenké střevo bylo pro digestivní endoskopii po dlouhou dobu jakousi černou skřínkou, do které se dalo pouze nahlédnout (do duodena při gastroskopii, do terminálního ilea při kolonoskopii). K malému zájmu o endoskopické vyšetřování tenkého střeva přispívaly i mnoho let tradované mylné názory, že tenké střevo je jen zřídka místem patologických stavů, které by nebylo možno diagnostikovat rentgenologicky (ložisková patologie) nebo slepou biopsií tenkého střeva kapslí (difúzní postižení). Na konci šedesátých let minulého století byly zkonstruovány první prototypy enteroskopů zaváděných po speciálním vodiči (rope-way enteroscope), metoda však byla záhy opuštěna pro závažné komplikace vyšetření. V roce 1972 a 1973 byly představeny první endoskopy umožňující zavedení do jejuna aktivně endoskopistou (push-enteroscope) nebo pasivně střevní peristaltikou (sonde-enteroscope). Ve stejnou dobu začali průkopníci enteroskopie vyšetřovat proximální jejunum pediatrickými kolonoskopy. Ke skutečnému rozvoji enteroskopie však došlo až po roce 1990, kdy byly do klinické praxe zavedeny první videoenteroskopy.
V současné době je sondová enteroskopie na ústupu, většina pracoviš» ji již neprovádí pro limitace metody (vyšetření je zdlouhavé, nelze přehlédnout celý povrch střeva ani v rozsahu zavedení endoskopu, zpravidla není možno odebírat biopsie ani provádět terapeutické zákroky). Hlavní metodou je v současnosti push-enteroskopie, která umožňuje vyšetřit proximální jejunum (většinou ne dále než 100 cm za duodenojejunální flexuru) a provádět v tomto rozsahu diagnostické a terapeutické zákroky. Zlatým standardem úplné endoskopie tenkého střeva je intraoperační enteroskopie. Ta umožňuje vyšetření celého tenkého střeva a okamžité řešení případně zjištěné patologie buď endoskopicky, nebo chirurgicky. Metoda je však invazivní (vyžaduje laparotomii), a proto je na konci diagnosticko-terapeutického algoritmu.
Revoluční pokrok v digestivní endoskopii představuje vynález kapslové endoskopie. Do klinické praxe byla zavedena před 4 roky (v České republice od konce roku 2002). Termínem kapslová enteroskopie (bezdrátová kapslová endoskopie – wireless capsule endoscopy) se označuje endoskopické vyšetření trávicího ústrojí speciální diagnostickou kapslí (měří 11 × 26 mm a váží necelé čtyři gramy). Kromě optického systému je vybavena zdrojem studeného světla, video-čipem, zařízením k zajištění bezdrátového přenosu obrazu a bateriemi. Pacient kapsli spolkne, ta díky peristaltice postupně projde celým gastrointestinálním traktem a vyjde per vias naturales. Získaný endoskopický obraz je v průběhu postupu trávicím ústrojím z kapsle vysílán a zaznamenáván na nahrávací zařízení (malý datarekordér), které nosí vyšetřovaná osoba s sebou. Následně se takto získaná data převedou do počítače, který vytvoří videosekvenci k diagnostickému vyhodnocení lékařem. Výhodou vyšetření je neinvazivnost a zpravidla možnost vyšetřit celé tenké střevo, nevýhodou je nemožnost odebírat biopsie a provádět terapeutické zákroky. Zhruba u dvou třetin nemocných je možno tímto způsobem vyšetřit celé tenké střevo. Metoda má dosud své »dětské nemoci«, upřesňují se indikace, ověřuje se bezpečnost.
Byly však uveřejněny první povzbudivé výsledky nezávislých studií. Od potenciálního nového výrobce je avizována kapsle menších rozměrů s bateriemi, které ke svému nabíjení využívají teploty lidského těla. To by byl zásadní pokrok, protože životnost baterií současného systému je mnohdy limitujícím faktorem pro vyšetření celého tenkého střeva. Současný (a dosud jediný) výrobce slibuje větší počet snímaných obrázků za sekundu, což by zvýšilo výtěžnost vyšetření.
Druhou významnou novinkou současné digestivní endoskopie je balónová enteroskopie (double-balloon enteroscopy). Endoskop a převlečná trubice jsou vybaveny balónky, které je možno nafukovat a desuflovat při střídavém nebo souběžném zavádění nebo stahování přístroje. Takto je možno efektivně bránit prověšování endoskopu v kličkách tenkého střeva. Systém umožňuje vyšetřit podstatnou část tenkého střeva (z orálního nebo análního přístupu), provádět diagnostické a terapeutické výkony a je pacienty velmi dobře tolerován. Na nedávném evropském gastroenterologickém kongresu UEGW v Praze (v září 2004) byly uveřejněny první výsledky ze čtyř evropských center (diagnostická výtěžnost u prvních 62 pacientů byla 81 %). Podle optimistických zpráv jednoho z těchto čtyř center je orálním přístupem možno dosáhnout céka ve 20 % případů.
V blízké budoucnosti je možno očekávat další technická vylepšení, upřesňování indikací a změny diagnosticko-terapeutických algoritmů. Nezávislé studie by měly vytvořit širší základy pro enteroskopii založenou na vědeckých důkazech (evidence-based enteroscopy).
POZNATKY O ETIOLOGII A PATOGENEZI IDIOPATICKÝCH STŘEVNÍCH ZÁNĚTŮ NA POČÁTKU NOVÉHO MILÉNIA
Milan Lukáš, Martin Bortlík, Petra Chalupná, Aleš Novotný, Stanislav Adamec
IV. interní klinika VFN a 1. LF UK, Praha
V celém průběhu dvacátého století nebyla u ulcerózní kolitidy a Crohnovy nemoci (CN) etiologie ani patogeneze uspokojivě vysvětlena. V průběhu šedesátých let prof. Mařatka se spolupracovníky koncipovali »dvousložkovou hypotézu« o vzniku ulcerózní kolitidy, ve které předpokládali nepoznanou prvotní příčinu, která vede k chronickému průběhu zánětu s charakteristickými obdobími relapsů a remisí, a nasedající druhotnou bakteriální superpozici, která je odpovědná za septické projevy zánětu. I když tato teorie nebyla ve světě nikdy všeobecně akceptována, je stále aktuální a navíc objevy z posledních let ji plně podporují. V současné době se za hlavní etiologický faktor totiž považuje genetická dispozice, která je odpovědná za abnormální reaktivitu imunitního systému střeva na antigenní stimuly přicházející z lumen. Za druhou podstatnou složkou v etiologii a patogenezi idiopatických střevních zánětů je zvažována porucha ve složení bakteriální střevní flóry.
V roce 2001 tři pracovní skupiny genetiků nezávisle na sobě specifikovaly »locus IBD-1« a označily jej jako NOD-2. V tomto genu jsou tři spontánní nukleotidové polymorfismy spojeny s Crohnovou chorobou. Gen NOD-2 kóduje protein, který obsahuje 1031 aminokyselin a reguluje apoptózu buněk a aktivuje nukleární faktor kB (NF-kB). Za fyziologických podmínek je protein NOD-2 intracelulárním senzorem na přítomnost bakteriálního lipopolysacharidu, v jeho přítomnosti aktivuje NF-kB a reguluje apoptózu a zánětlivou reakci.
Při zkoumání vztahu mezi genotypem (přítomnost NOD-2) a fenotypickými projevy CN bylo zjištěno, že gen NOD-2 je spojen s postižením ilea a stenózujícím typem choroby. Nebyl prokázán žádný vztah mezi genotypem a výsledky medikamentózní terapie. Homozygoti mají velmi časný začátek nemoci ještě v dětském věku. Z klinického hlediska však nemá testování na přítomnost polymorfismů genu NOD-2 v současné době žádný praktický význam.
Mnoho let pomýšleli výzkumníci, že objeví stále utajeného mikroba, který je odpovědný za chronický zánět tlustého střeva. Až do dnešních dnů se nikomu takový pokus nezdařil. Faktem však je, že mikrobiální osídlení střeva je podmínkou pro to, aby k chronickému zánětu došlo. Velkou oporou infekční teorie jsou nálezy experimentálních pracovníků, kteří pracují se zvířecími modely těchto zánětů. U některých speciálně vyšlechtěných myší, »knockoutovaných kmenů«, vzniká chronická kolitida spontánně, avšak v bezmikrobním prostředí k jejímu vzniku nedojde. Teprve po osídlení trávicí trubice myší fyziologickou střevní florou dochází u těchto geneticky defektních zvířat ke vzniku zánětu tlustého a tenkého střeva.
Zcela zásadním pro klinickou práci bylo zjištění, že v modelech experimentálních kolitid dochází po podání neutralizačních protilátek proti určitým cytokinům ke zmenšení nebo vyhojení zánětu. Zvláště významné se ukázalo podávání protilátek proti TNF-a a IL-12. Z experimentálních modelů vyplynulo, že ke vzniku chronického střevního zánětu dochází, jestliže je narušena přirozená rovnováha mezi Thl a Th2 cytokiny. Potlačení tvorby nebo zablokování receptoru nadbytečně tvořeného cytokinu může být využito v terapeutické praxi. Jaký je však prvotní mechanismus, který celou kaskádu zánětlivých reakcí spouští, není ani na počátku třetího milénia objasněno.
LÉČBA DRÁŽDIVÉHO TRAČNIKU
Tomislav Švestka
Gastroenterologické centrum, IV. interní klinika, 1. LF UK a VFN v Praze
Léčba dráždivého tračniku (irritable bowel syndrome – IBS) musí být vždy komplexní.
Lze ji rozdělit do dvou základních léčebných skupin, které spolu úzce souvisejí. Mezi první podmínky úspěšné léčby patří obecně platné principy (zejména vysvětlení povahy onemocnění, ujištění o benignosti onemocnění, úprava životosprávy spolu s dietetickými principy a stravovacím režimem). Na tuto základní léčbu pak navazuje vlastní cílený léčebný postup.
Základ léčby dráždivého tračníku představuje psychoterapie. Má-li být plně úspěšná, musí se mezi nemocným a lékařem vytvořit atmosféra vzájemné důvěry. Ta vzniká na základě podrobného rozboru anamnestických údajů i okolností vzniku obtíží, právě tak jako na rozboru problémových manželských, rodinných, pracovních a jiných konfliktních situací. Významnou psychoterapeutickou roli sehrává důkladné vyšetření pacienta a jeho seznámení s negativním výsledkem.
Způsob stravování je nutno brát jako nedílnou součást základní léčby. Hlavní dietetickou zásadou je konzumovat obecně šetřící potraviny s vědomím jejich individuální tolerance. Vhodný doplněk potravy tvoří vlákniny (prebiotika). Součástí diety mohou být i probiotika, zastoupená živými mikroorganismy, nebo» příznivě podporují mikroflóru tlustého střeva a mají celkově příznivý účinek na organismus. Je vhodné je používat zejména tam, kde přetrvává klinické podezření na spoluúčast dysmikrobie na střevních symptomech. Většinou není důvod předepisovat každému nemocnému psychofarmaka. Jsou vhodná u nemocných, kteří jsou výrazně psychicky alterováni, a u nichž vznikají psychiatrické symptomy v podobě anxiety a deprese. Psychofarmaka (anxiolytika, antidepresiva, neuroleptika) by měla být předepisována vždy jen po omezenou dobu. Vhodná je konzultace s psychiatrem.
Možným doplňkem léčby může být i praxí ověřená lázeňská léčba, jejíž účinky jsou komplexní. Kromě působení minerálních vod má příznivý vliv i změna prostředí s navozením pravidelného denního režimu, včetně stravování. Zatím jen málo zkušeností je s hypnoterapií, jógou a s autogenními tréninky.
U většiny pacientů je třeba zahájit farmakologickou léčbu. Přitom se doporučuje začínat s nejjednodušší terapií. K lékům tohoto druhu patří jednoduchá a bezpečná adsorbencia, vzdor tomu, že jsou u některých pacientů málo účinná. Spazmolytika příznivě ovlivňují bolestivé střevní spazmy, jakož i urgentní ranní nebo postprandiální defekace. Při akutních obtížích a v situacích, kdy pacient potřebuje mít jistotu, že nedojde k žádnému rannímu debaklu, mají nezastupitelnou úlohu antidiaroika, která významně inhibují střevní motilitu. Plynatost je vhodné léčit deflatulencii, v některých případech je úspěšné i krátkodobé podávání minimálně resorbovaných antibiotik.
Léčba zácpy u této formy dráždivého tračníku spočívá v úpravě životosprávy a v dietních opatřeních – příjem dostatečného množství vlákniny a tekutin. Používání stimulačních laxativ lze doporučit jen výjimečně. Vhodná je laktulóza (podle tolerance). Při spastických bolestech zlepšují klinický stav spazmolytika.
Určitou perspektivu představuje nová skupina léčiv, která ovlivňuje 5-HT receptory. Podskupina 5-HT3 moduluje střevní motilitu a viscerální percepci. Dochází ke zpomalení střevní průchodnosti s následným příznivým ovlivněním dráždivého tračníku. Agonisté 5-HT4 receptorů stimulují peristaltiku, normalizují porušenou motilitu a snižují viscerální percepci. Příznivě ovlivňují funkční nadýmání a spastickou zácpu.
POKROKY V DIAGNOSTICE A TERAPII CHRONICKÉ PANKREATITIDY
Petr Dítě
Interní gastroentrologická klinika, FN Brno
Chronická pankreatitida je stále definována jako chronický, trvale progresivní proces, v jehož průběhu je postupně pankreatický parenchym nahrazen vazivem; výsledkem je exokrinní a v terminálních fázích nemoci i endokrinní pankreatická nedostatečnost. Epidemiologicky je chronická pankreatitida nejvyšší incidencí zastoupena ve Skandinávii, kde činí ve Finsku 23 nových případů na 100 000 obyvatel za kalendářní rok. V České republice je incidence v regionu střední a jižní Moravy 7,9/100 000, což je zhruba stejná incidence, jako např. v Německu v oblasti Lüneburgu. V hospodářsky vyspělých státech je nejčastějším etiologickým faktorem alkohol, což platí i pro Českou republiku (70–80 % všech chronických pankreatitid).
Diagnostika nemoci je dnes výhradně diagnostikou morfologickou. Změny v textuře parenchymu a především změny vývodného systému žlázy jsou hlavními znaky, dle kterých je diagnóza stanovena. Bohužel senzitivita těchto známek v diagnostice iniciálních stadiích nemoci je nedostatečná. Zlatým diagnostickým standardem v našich podmínkách je stále endoskopická retrográdní cholangiopankreatikografie. Své místo v diagnostice má břišní sonografie, především jako metoda prvé volby při podezření na ložiskové procesy. Výpočetní tomografie je přesnější než ultrazvuk, ale dražší a více zatěžující rentgenovým zářením, jednoznačně však patří mezi významné diagnostické metody. Své místo si stále hledá endoskopická sonografie pankreatu, stále více přibývá sdělení charakterizující metodu jako vyšetření posuzující texturu žlázy, tedy ne jenom vývodný systém.
Terapie chronické pankreatitidy je terapií symptomů. S výjimkou formy obstrukční a autoimunitní léčíme pouze příznaky. Zásadní význam mají analgetika, nebo» 80–90 % onemocnění tvoří tzv. algická forma. Přesto však platí, že používání opiátů v léčbě bolesti by mělo být více než výjimečným přístupem. Kromě bolesti je třeba u pokročilých forem léčit maldigesci. K tomu slouží pankreatické enzymy, optimálně umístěné do mikropelet velikosti 1,0 až 1,5 mm, které jsou chráněny acidorezistentním obalem. Obsah enzymů je nejvýše 25 000 j. lipázy; proteázy a jejich obsah, stejně tak obsah amylázy, jsou významné pro správnou digesci živin, ale méně významné než obsah lipázy, která je navíc významně pH-labilní.
Mikropelety jsou umístěny v kapslích, které podáváme vždy během jídla.
Endoskopická terapie chronické pankreatitidy nabízí drenážní výkony pankreatického vývodného systému a drenáže cystoidů. Oproti tomu chirurgická terapie nabízí výkony resekční, čímž lze vysvětlit, proč má z dlouhodobého pohledu lepší výsledky, především pokud jde o ovlivnění bolesti.
Zvláštní formu tvoří chronická pankreatitida autoimunitní, charakterizována celým spektrem pozitivních orgánových protilátek. Jednoznačný terapeutický efekt mají u této formy nemoci kortikosteroidy.
V poslední době jsou středem zájmu pankreatitidy označené jako idiopatické, dále hereditární. Pozitivita mutace CFTR genů charakterizujících mukoviscidózu, či pozitivita SPINK-1 a PRSS-1, typických pro hereditu, byly prokázány; genová terapie je proto intenzivně studována.
Chronická pankreatitida je nemocí ovlivňující významně kvalitu života, nemocí, která je rizikem pro vznik karcinomu pankreatu. I přes řadu významných pokroků v diagnostice a terapii je však stále nemocí, která je výzvou pro obec gastroenterologů, chirurgů i genetiků.
Pro přístup k článku se, prosím, registrujte.
Výhody pro předplatitele
Výhody pro přihlášené