Anketa osmdesátníků
Milan Kment1
+ Pracoviště
Rok 1929 znamenal v historii naší republiky nepochybně významné datum, a tento rok dal i vyrůst neobyčejným lidem, v našem případě gastroenterologům, a to nikterak nevýznamným. Letos jsme jich napočítali DESET. Ti, co se v tomto roce narodili, prožili dětství ještě v prostředí první republiky, které se nám dosud zdá jako ideální. V době, kdy chodili do školy, byli desetiletí a republika již končila. Během svého studia na gymnáziích v této době se museli sice učit německy, ale také měli ještě latinu nebo i řečtinu. V gymnáziích dožívali staří profesoři, kteří byli ještě osobnostmi přednášejícími na univerzitě, publikovali a psali odborné články i učebnice. V roce 1949 naši jubilanti již stáli v dalším republikovém zřízení. To již byli dvacetiletí a studovali na lékařské fakultě, a to nejen lékařské vědy, ale i marxismus a ruštinu. Poznali politické prověrky, ale také staré báječné profesory lékařství, jako byli Arnold Jirásek, Jiří Diviš, Josef Charvát, Václav, Jaroslav a Vladimír Jedličkové nebo nezapomenutelný patolog Heřman Šikl a celá řada dalších, v jejich plné síle, a to i z ostatních lékařských fakult. Za 20 let byli svědky Pražského jara a jejich dozvuků. Za dalších 20 let se dožili konce komunismu.
Jejich život byl tedy poznamenán změnou několika režimů, ke kterým si museli vytvářet vlastní postoje. Dnes, opět za dalších 20 let, stojí před námi, aby se s námi podělili o své pocity, názory a náměty, kterými je provází podzim jejich života, co všechno dokázali nebo dokázat chtěli a jak se jim z této pozice jejich život hodnotí. Jsme rádi, že tomu je tak v jejich plné síle tělesné i duševní, jsou většinou ještě pilně pracující a nezmítáni zákeřnými chorobami. Jsou to lidé, kteří pro pokrok v gastroenterologii přinesli mnoho příspěvků doma i ve světě, a to nejen svou osobou, ale i svými žáky. Jejich jména jsou zmiňována ve světové literatuře a v členstvích odborných světových společností.
Redakce využila jejich ochoty podílet se na zodpovězení ankety, jejichž otázky se zdály přiměřené tomu, co by nám tito naši kolegové chtěli zanechat po sobě jako odkaz ve svých názorech, postojích i dílech.
Jak se záměr redakce zdařil, posuďte sami.
Lecturis salutem!
doc. MUDr. Milan Kment, CSc.
vedoucí redaktor časopisu Česká a slovenská gastroenterologie a hepatologie
Otázky:
1. Co považujete za největší úspěch gastroenterologie během svého života?
2. Co vzkážete mladým gastroenterologům, čemu se mají vyhýbat a co mají podporovat?
3. Která práce nebo kniha na vás nejvíce zapůsobila a ovlivnila (v gastroenterologii, v životě)?
4. Jaké setkání se kterou osobností na Vás nejvíce zapůsobilo a ovlivnilo Vás?
5. Který objev v medicíně během Vašeho života považujete za nejdůležitější?
6. Co Vás na gastroenterologii nejvíce těšilo?
7. Co byste chtěl udělat Vy nebo Vaši žáci, co jste ještě nestihl?
8. Chtěl byste být v současné době znovu gastroenterologem, nebo byste si dnes vybral jiný obor nebo vůbec ne medicínu?
9. Co se v gastroenterologii během Vašeho života nejvíce změnilo?
10. Jak byste reformoval současné zdravotnictví a co byste ponechal ze socialistického zdravotnictví?
11. Co dnešním mladým lékařům schází a jak byste reformoval výuku medicíny?
12. Co považujete za svůj největší přínos české, resp. světové gastroenterologii, eventuálně medicíně?
Prof. MUDr. Vladimír Bartoš, DrSc.
1. Za největší úspěch gastroenterologie během svého života pokládám přesun z rentgenologických vyšetření na endoskopická při vyšetření.
2. Nejen mladým gastroenterologům vzkážu, aby se vyhýbali schematickému ordinování laboratorních a endoskopických vyšetření a podporovali anamnézu a fyzikální vyšetření.
3. V mládí mne nejvíce ovlivnila kniha Karel Herfort: Vleklá recidivující pankreatitida, v životě pak Stephan Zweig: Die Welt von gestern.
4. Nejvíce na mne zapůsobilo setkávání s prof. Bohumilem Niederlem a ze zahraničních osobností s dr. D. E. R. Sutherlandem z Minneapolis.
5. Za nejdůležitější objevy pokládám pokroky v imunogenetice a jejich uplatnění v patofyziologii nejen gastroenterologických chorob.
6. V gastroenterologii mne nejvíce těšilo setkávání s milými kolegy a přátelská atmosféra, která byla dříve běžná.
7. Přál bych si, aby moji žáci či spíše pokračovatelé dospěli k rutinní aplikaci transplantace izolovaných Langerhansových ostrůvků a k transplantaci střeva.
8. V současné době bych chtěl být znovu širokým internistou s hlubším zaměřením na gastroenterologii, nefrologii a metabolické choroby.
9. V gastroenterologii - nejen v ní - se během mého života změnila převaha pomocných vyšetření nad logickými rozvahami a akcentace ekonomických aspektů.
10. Současné zdravotnictví bych reformoval už na fakultách zdůrazňováním etických principů medicíny a směřováním k jasným cílům diagnostického a léčebného procesu. Ze socialistického zdravotnictví nelze opustit preventivní aspekty.
11. Dnešním mladým lékařům možná schází životní jistoty a pořádek v postgraduálním vzdělávání, na druhé straně mají lepší znalosti cizích jazyků a možnosti vzdělávání a praxe v zahraničí.
12. Za svůj přínos k české gastroenterologii pokládám svůj podíl k realizaci transplantace pankreatu. Světovou gastroenterologii jsem neobohatil, ponechám-li stranou některé dřívější lymfologické výzkumy.
Pozn. redakce: Prof. MUDr. Vladimír Bartoš, DrSc. obdržel 28. října 2009 od prezidenta republiky Medaili za zásluhy o stát v oblasti vědy. Gratulujeme!Prof. MUDr. Bohumil Fixa, DrSc.
Nevím, jestli jsem správný a odpovědný rádce pro mladé kolegy. Medicínu jsem si nevybral proto, že jsem o ní vždy snil a dlouho se na ni připravoval, naopak jsem ji jako jednu z možností dlouho od mítal. Většinu času jsem v dětství věnoval sportu, kde jsem byl jako dorostenec v lehké atletice možná úspěšnější než později v medicíně. Zjednodušená představa vede k úvaze, že snad neuvědomělá snaha vítězit přece jen určitým způsobem ovlivňuje i aktivity v profesionálním životě, zejména v oblasti výzkumu.
Pro medicínu jsem se rozhodl hlavně proto, že lékařská fakulta byla jedinou vysokou školou v místě bydliště a při mých sociálních podmínkách přicházela jako jediná v úvahu. Podobně jsem vylučoval možnost být někdy učitelem. Obojího se mi v životě bohatě dostalo, a obojí jsem nakonec dělal rád.
1. V oblasti diagnostiky rozvoj endoskopie, zejména invazivní. V oblasti etiologie a patogeneze gastroenterologických onemocnění šlo o řadu zcela nových a zásadních poznání: nález infekce Helicobacter pylori a průkaz jeho účasti na vzniku několika závažných onemocnění, zejména vředové choroby, ale také chronické gastritidy jako příčiny karcinomu žaludku, poznání virových hepatitid, výsledky studií imunopatogeneze řady onemocnění, zejména nespecifických žaludečních a střevních zánětů atd. Všechny základní poznatky o etiologii a patogenezi uvedených stavů umožnily i mimořádný rozvoj léčebných postupů.
2. Principiálně by se měli zpočátku věnovat intenzivně celému oboru. Později by se měli zaměřovat na otázky, které je mimořádně zajímají a kde cítí možnost svého uplatnění. Mají-li v sobě nutkavý pocit poznávání nejasných otázek a současně chu» na ně odpovídat, měli by se v tomto smyslu angažovat. Výrazněji to samozřejmě platí pro gastroenterology, kteří pracují jako učitelé ve fakultních nemocnicích. Jsou-li schopni řešit nejasné otázky experimentálně, nech» shání podporu v teoretických ústavech příslušných fakult, mají-li řešit klinické problémy, nech» se spojují zejména s obory, které jim umožní bádat v otázkách etiopatogenetických (imunologie, mikrobiologie, genetika, biochemie atd.). Měli jsme velmi dobrou a prospěšnou zkušenost i s ústavy ČSAV, zejména Mikrobiologickým ústavem. Byl jsem zván na akademickou půdu k přednáškám zaměřeným na naše zkušenosti s imunologickou problematikou chronické gastritidy, bylo nám umožňováno realizovat pokusy o vyvolání experimentální gastritidy v rámci Gnotobiologického ústavu ČSAV atd. Aktivní vazba na ČSA byla dovršena v roce 1982 pověřením organizací 3. kongresu čs. imunologů. Za nejdůležitější jsem vždy považoval především možnost ujistit se diskusí s akademickými pracovníky, zda naše přístupy v řešení studovaných otázek odpovídají současné úrovni příslušného teoretického oboru. O tom všem se zmiňuji jenom proto, že se domnívám, že podobné vztahy jsou stále možné, pokud ovšem nedojde k hlubšímu potlačení aktivit akademických pracoviš», o kterém se v poslední době uvažuje.
Jde-li o mimořádně manuálně zdatné lékaře (např. se sklonem k modelování letadel apod.), a» se věnují více například invazivní endoskopii apod. Ideální je, když se prosazují sami, někdy je nutný vliv učitele.
Domnívám se, že velmi inspirujícím pro mladé lékaře je pobyt na některém z kvalitních zahraničních pracoviš». Jsem překvapen, jak málo lékařů současné možnosti využívá. Nemám na mysli pracovní možnosti slibující větší výdělek, ale využití různých stipendií, umožňujících i zapojení se do vědecké práce. Tito pracovníci by mohli své zkušenosti po návratu uplatnit zvláště na školských pracovištích, která by jim však měla před odchodem na stipendium zaručit možnost se na školu vrátit. Možnosti práce v zahraničí nám byly dlouho odepírány. Bylo mi již 38 let, kdy se na mě na základě našich prací v zahraničí obrátil prof. Krentz z Hamburku s návrhem na spolupráci. Současně slíbil podporu při získání stipendia Humboldtovy nadace. Žádost o stipendium jsem podal a vzhledem k tomu, že byla pozitivně vyřízena a šlo již o konec roku 1967, kdy byla i politická situace příznivější, měl jsem možnost rok pracovat na klinice uznávaného německého gastroenterologa prof. Bartelheimera. Součástí stipendia byla i finanční podpora výzkumné práce. Metody, které jsem v rámci stipendia zavedl, jsme po návratu dlouhodobě využívali.
3. Takřka každá kniha zanechává stopu v uvažování. Která zapůsobila nejvíce, nejsem schopen odpovědět. V gastroenterologii jsem byl zpočátku výrazně ovlivněn prof. Zdeňkem Mařatkou, a to jak jeho monografií, tak publikovanými pracemi, zejména ve vztahu ke klinickému významu chronické gastritidy. Později mě jednoznačně a nejvíce ovlivňovalo trvalé sledování aktuální gastroenterologické literatury, české a zejména zahraniční.
4. Určitě na mě působily mimořádné osobnosti mezi učiteli (profesoři Jan Bedrna, Antonín Finger- land aj.), nejvíce však můj učitel vnitřního lékařství profesor Vilo Jurkovič. Byl kardiolog, ale s mimořádnými znalostmi celé interny. Jeho diferenciálně diagnostické úvahy u lůžka pacienta byly vynikající. Současně měl mimořádně dobrý vztah k nemocným a charakterní přístup k podřízeným. Nesnášel donášení. Zásadně ovlivnil můj osud v medicíně tím, že mně v roce 1958 nabídl místo odborného asistenta na 2. interní klinice v Hradci Králové a současně mě určil odpovědným za obor, který do té doby nebyl na klinice zaveden, tj. za gastroenterologii. Do mé koncepce gastroenterologie nezasahoval, výzkum aktivně podporoval. V roce 1966 mi doporučil habilitační řízení. V mnoha směrech, jak jsem již opakovaně při různých příležitostech uvedl, na mě nejvíce v gastroenterologii z našich pracovníků působil profesor Z. Mařatka. Na výzkumných problémech se trvale podíleli jako vynikající spolupracovníci zejména prim. MUDr. Olga Komárková a prof. MUDr. Zdeněk Nožička, DrSc.
5. Vyplývá z odpovědi na první otázku. Určit nejdůležitější objev neumím.
6. Odpovídat na řadu otevřených, nezodpovězených otázek.
7. Rád bych ještě aspoň přispěl k lepšímu porozumění významu infekce Mycobacterium subsp. avium paratuberculosis u Crohnovy choroby, dokončil zpracování otázky polycystické polypózy žaludku a různých materiálů, které jsem shromažďoval a ukládal asi 20 let do počítače. Studie 18letého sledování relativního výskytu tří častých gastroenterologických onemocnění s přímým a nepřímým vztahem k infekci Helicobacter pylori, tj. vředové choroby, refluxní ezofagitidy a funkční dyspepsie, je připravena k publikaci. Rád bych konečně také poskytl svým pacientům s vředovou chorobou a refrakterní infekcí Helicobacter pylori úspěšnou eradikační léčbu, o níž jsem na stránkách tohoto časopisu nedávno referoval a kterou z administrativních důvodů stále nemáme k dispozici.
8. Gastroenterologie mě těšila a těší.
9. Je obsaženo v odpovědi na první otázku.
10. Přítel, profesor Walter Thayer Jr. z Brownovy univerzity v Providence kdysi strávil půl roku v rámci sabbatical ve Švédsku. Byl zejména pohoršován tím, že tam pacienti objednaní k vyšetření museli čekat na svého lékaře. Tamní zdravotnictví charakterizoval jako socialistické. Takovou úroveň tzv. socialistického zdravotnictví bychom asi tolerovali. Z tohoto pohledu ovšem nelze považovat za socialistické naše zdravotnictví z období komunistického režimu. Současné změny ve smyslu tzv. regulačních poplatků (jevící se občas spíše jako kontraregulační) nelze pokládat za reformu. Reformu by měli připravit skuteční odborníci, zejména z řad nejzkušenějších lékařů aktivně pracujících v České lékařské komoře, nikoli lidé ze sekretariátů politických stran nebo lidé, jejichž lobistické zaměření je na první pohled zřejmé. Obecně preferuji nemocnice na bázi neziskové, což by mělo platit jako princip pro fakultní či později i pro univerzitní nemocnice. Tento princip neznamená něco socialistického nebo dokonce komunistického, převažuje i v takových zemích, jakými jsou USA, kde jistě nelze mluvit o socialistickém zdravotnictví. Své důležité místo mají samozřejmě privátní ambulantní praxe i dobře zdůvodněné privátní ústavy s lůžky.
11. Nevím, co dnes schází mladým lékařům. Nikdy by jim však nemělo chybět porozumění a úcta k nemocným, vlastnosti, které bohužel chybí a chyběly i v minulosti mnohým lékařům. Otázka jak reformovat výuku medicíny je jistě důležitá, ale jednoduchou odpověď neznám. Nepochopitelným pro mě zůstává něco, co není sice podstatné, ale rovněž svým způsobem důležité, tj. současný přístup k udělování pedagogických hodností. Nejenže i v tak malé zemi, jakou je Česká republika, existují v tomto smyslu velmi rozdílné přístupy, ale často jsou pro mě zcela nelogické, a tím nepochopitelné. Chápu snahu zlepšit publikační úroveň učitelů zaměřením na publikace s vysokým impakt faktorem (sám jsem neměl již jako začínající učitel s publikováním v zahraničí problém), ale je třeba si uvědomit, že každý vysokoškolský učitel nemusí být vždy dominantně vědeckým pracovníkem. Trojjedinost jeho funkce znamená, že někdo může vynikat zejména jako vědec, jiný například jako vynikající klinický odborník, např. neurochirurg apod., a další jako mimořádně zdatný učitel. A pokud by takto mimořádný pedagog současně nepublikoval v renomovaných časopisech, nedočkal by se dnes vyšších pedagogických hodností (docent, profesor). S hrůzou si uvědomuji, že například můj učitel, profesor V. Jurkovič, vynikající internista a kardiolog, autor uznávané učebnice a vynikající pedagog, by dnes nemohl být ani habilitován. A to platí o mnohých učitelích z té doby. Domnívám se, že každý učitel, který obhájí svoji dizertační práci (Ph.D., dříve CSc.) a dále dobře učí, publikuje například kapitoly v učebnicích a současně je mimořádně kvalitní odborník, by měl mít i přes nižší vědeckou aktivitu možnost být habilitován a získat profesuru. Mám na mysli i řadu konkrétních gastroenterologů, kteří, ač byli či stále jsou aktivními učiteli a uznávanými odborníky, se nedočkali své docentury nebo profesury, zatímco mnozí mladí kolegové s několika pracemi v zahraničí s vysokým impakt faktorem jsou profesory, i když nemají dostatečné zkušenosti v celém oboru ani dostatečné pedagogické zkušenosti. Jsou mezi nimi i tací, kteří nemohli být v minulosti jmenováni především z tzv. kádrových důvodů. Myslím, že není nutné mít obavu, že budeme mít příliš mnoho graduovaných učitelů. Při pobytu na Texas A and M University asi před 20 lety, kde jsem byl jako hostující profesor, jsem byl překvapen, že tam na výuce interny, dermatologie a neurologie (společná katedra, celkem 49 studentů) participovalo 28 řádných profesorů, 38 "associate" profesorů (docentů), 4 kliničtí mimořádní profesoři a 79 asistentů. Zdaleka ne všichni profesoři a docenti byli publikačně aktivní. Není to nápadný rozdíl proti naší skutečnosti? Není to jen odrazem snahy, aby náklady na platy vysokoškolských učitelů u nás nebyly příliš vysoké? A ještě jedna formální drobnost na závěr. Je nutné stále uvádět hodnosti CSc. a Ph.D., když i při formálním styku se zahraničím uvádíme jen Ph.D.? Nebo je vhodné stále udržovat hodnost docenta (zatím běžná hodnost v Německu, Švédsku apod.) a raději nezavést hodnost mimořádný profesor apod., když u našeho docenta, který je například vyslán naší univerzitou do USA, se oficiálně uvádí hodnost associate profesor? Toto jsou však již otázky nad rámec gastroenterologie.
12. Snad rozpracování problematiky chronické gastritidy, otázek klinických (vztah k dyspepsii, k poruše žaludeční sekrece, k diabetu, ke vzniku karcinomu žaludku atd.) i etiopatogenetických (celkem 39 publikací s imunologickou tematikou, z toho 27 publikací v zahraničí). Publikovali jsme první průkaz účasti buněčných imunitních reakcí u imunologicky podmíněné atrofické gastritidy u nemocných s perniciózní anemií i u prosté atrofické gastritidy (Medicina experimentalis, Scandinavian J. Gastroenterology) a úspěšný přenos imunologicky indukované atrofické gastritidy u psů lymfocyty z ductus thoracicus na zdravá zvířata (Modern Gastroenterology aj.).
Mezi první práce sledující význam buněčné imunity u ulcerózní kolitidy patří i naše práce potvrzující paralelní buněčné imunitní odpovědi na antigeny z buněk tlustého střeva získaných od fétů a na antigeny z Escherichia coli 014 (Scand J Gastroenterology). Četné práce byly zaměřeny na infekci Helicobacter pylori, zejména vyvrácena účast této infekce na funkční dyspepsii, prokázali jsme, že pacienti po cholecystektomii nejsou více ohroženi karcinomem tlustého střeva, publikovali u nás první zkušenost s depistáží kolorektálního karcinomu pomocí Haemoccult testu, zhodnotili vztah diety a některých exogenních faktorů pro vznik téhož karcinomu atd. Bohužel řada originálních výsledků byla publikována jenom v češtině, a tak nepronikla do zahraničí.
Prof. MUDr. Přemysl Frič, DrSc.
1. Rozvoj zobrazovacích metod v řadě klinických oborů nejen v gastroenterologii a v základních oborech posun od úrovně celulární a subcelulární k úrovni molekulární.
2. Z dopisu I. P. Pavlova mládeži to nejdůležitější: Pečlivě shromažďovat fakta a nenechat se unášet hypotézami, nebo» "fakta jsou jako křídla ptáka".
3. a) J. J. Rousseau (1712-1778): "O smlouvě společenské" - pro všechny a zejména jako povinná četba zakončená přísnou zkouškou pro veřejné činitele před jejich nástupem do funkce; b) Cecil Textbook of Medicine; (c Sleisenger-Fordtran: Gastrointestinal and Liver Disease.
4. Měl jsem vynikající profesory na gymnáziu. Pražská lékařská fakulta v době mých studií (1948- 1953) byla bohatá na skutečné osobnosti (Bělehrádek, Borovanský, Laufberger, Frankenberger, Sekla, Šikl, Hepner, Charvát, Netoušek, Vančura, Prusík, Jirásek, Diviš, Vondráček, Mysliveček, bratři Jedličkové a řada dalších). V postgraduální výchově mě nejvíce ovlivnil můj učitel prof. Karel Herfort, který si mě vybral v konkurzu na místa vědeckých aspirantů a s vděčností vzpomínám na vysoce vzdělaného prof. Stanislava Janouška, který mě orientoval v klinické biochemii.
5. Objev struktury nukleových kyselin (CrickWatson-Wilkins), jejich významu v přenosu genetické informace a rozvoj molekulární genetiky.
6. Vytvoření kolektivu spolupracovníků různého zaměření a různých kategorií, který přetrvává a drží pohromadě po mém odchodu z vedoucí funkce pracovní výsledky, kterých jsme společně dosáhli, úspěchy mých žáků a jejich současný vztah ke mně.
7. Významný pokrok předpokládám v nejbližších desetiletích v poznání gastrointestinálního ekosystému, tj. střevní mikroflóry jako postnatálně získaného orgánu (problematika se týká v značné míře gastroenterologie, ale nejen jí), slizničního imunitního systému a střevní sliznice.
8. Zvolil bych si gastroenterologii znovu a jsem vděčný za náhodu personifikovanou prof. K. Herfortem, že se tak stalo.
9. Rostoucí vliv velkých mezinárodních farmaceutických společností na další vývoj oboru. Spolupráce odborníků s průmyslovými korporacemi je nezbytná, ale je třeba respektovat hranici, za niž tento vliv brání rozvoji nových koncepcí, pokud nepřinášejí bezprostřední finanční efekt.
10. Péče o zdraví populace je veřejná služba. Její spojování s politickým systémem je zavádějící. Sociální a zdravotní pojištění na principu solidarity prosadil v osmdesátých letech 19. století kníže Otto von Bismarck, pruský a německý ministerský předseda. Tento systém se osvědčuje v zemích, kde je vytvořena občanská společnost, která je základním předpokladem stabilní demokracie (většina zemí západní Evropy, Skandinávie, Německo, Rakousko, předválečné Československo). Ani jedna z těchto podmínek není splněna v současné době v České republice. Pro úplnost stačí jen citovat výrok W. S. Churchilla: "Jestliže se přítomnost pokusí soudit minulost, ztratí budoucnost." (Druhá světová válka, díl II, s. 19, Lidové noviny, 1993).
11. Na jedné straně více skromnosti a pokory, na druhé straně více odvahy. Dále, aby nevyměnili život za peníze, což je masovým jevem současné populace, a konečně, aby si občas připomněli den své promoce, kdy na insignie fakulty svobodně přísahali: "Spondeo ac polliceor", což česky zní "Slavnostně slibuji a zavazuji se". Záleží ovšem stejnou měrou na představených těchto mladých lékařů, nebo» kdo sám nehoří, nemůže ani zapalovat.
12. Přínos posoudí jiní. Domnívám se, že se podařilo vytvořit interdisciplinární tým, který patřil v 70.-90. letech minulého století k špičkovým a v zahraničí uznávaným v oblasti střevních chorob.
Doc. MUDr. Václav Jirásek, CSc.
1. V diagnostice: Podařil se pohled do celé trávicí trubice zvnitřku a vše, co s tím souvisí (operační endoskopie); v terapii: objasnění vzniku peptického vředu a jeho léčba.
2. Vyhýbat se sebeuspokojení, podporovat kritické myšlení.
3. Publikace Zdeňka Mařatky (především Praktická gastroenterologie).
4. Ota Gregor, Zdeněk Mařatka, Ludwig Demling.
5. a) penicilin a antibiotika; b) hodnocení léčby v klinických studiích podle objektivních hledisek (studie multicentrické, kontrolované, randomizované, dvojitě slepé).
6. Gastroenterologie je obor, ve kterém se vhodně sdružuje "internistické myšlení" s chirurgickou manuální zručností. V gastroenterologii lze vhodně kombinovat klinickou rutinní praxi, vědu a ars medici. A uplatní se i "zlaté ručičky".
7. Celostátní registr nemocných s familiární adenomatózní polypózou (FAP).
8. Neměnil bych.
9. a) přístrojová technika (zejména zobrazovací metody - endoskopie, CT a další); b) účinná farmakoterapie. S tím je spojeno nebezpečí, že se mnohdy nedodržují klasické postupy (v krajních případech anamnéza je zbytečná a lékař na pacienta ani nesáhne).
10. Na organizaci celého zdravotnictví si netroufám, to je třeba svěřit zkušeným odborníkům. Přimlouvám se za centrálně řízené a kontrolované postgraduální vzdělávání lékařů (a sester). Postrádám krajské odborníky, kteří by měli odpovídající kvalifikaci, kompetenci a zodpovědnost.
11. Více výuky u lůžka nemocných a učitelé klinických oborů, kteří by učili také svým příkladem. Nezapomínat, že salus aegroti suprema lex.
12. a) vytvoření relativně velkého souboru nemocných s familiární adenomatózní polypózou (FAP) a jejich dlouhodobé sledování; b) publikační aktivity (spoluúčast na učebnicích, odborných monografiích, publikace v časopisech, recenzní činnost).
Doc. MUDr. Jan Kotrlík, CSc.
1. Jednoznačně je to rozvoj endoskopie. Vzpomínám na dávné doby, když vědecký sekretář ČGS musel požádat o rektoskopii v nemocnici Pod Petřínem chirurgickou kliniku, poněvadž ji sám neuměl udělat. Dnes je endoskopie nedílnou součástí naší odbornosti. Již řadu let nemůže dostat odbornou způsobilost žádný kandidát, pokud nejsou ověřeny jeho endoskopické schopnosti v dolní i horní části trávicí trubice. Připomeňme si, k jakým změnám došlo v diagnostice choledocholitiázy. Nejprve to byla jen perorální cholecystografie, pak intravenózní cholangiografie a nativní snímek břicha. Po zavedení ERCP jsme kaménky našli, ale pacient byl předán do rukou chirurga. Pokud se pacient nedostal na specializované pracoviště, bylo to pro něho trochu riskantní. Při prvních papilotomiích jsme se jistili spoluprací spřátelených chirurgů. Pak se stala pravděpodobnost extrakce kaménků více jak 80% a chirurgové byli více či méně spokojeni, že nemusí žlučové cesty tak často operovat. Situace se obrátila tak, že abdominální chirurg se na endoskopistu obrací v nesnázích při laparoskopických cholecystektomiích. My naopak spoléháme na chirurga při nepříliš častých komplikacích po papilotomiích a extrakcích konkrementů větších rozměrů. Prof. M. Classsen vyslovil názor, že druhá polovina 20. století by se měla nazývat půlstoletím endoskopie. Z mého pohledu je to plně oprávněné.
2. V první řadě by si měli mladí gastroenterologové ujasnit, proč se chtějí specializovat v gastroenterologii. Není to obor bez určité psychické zátěže, zejména při terapeutických endoskopických výkonech. Dále je to rozhodování k chirurgickému řešení zejména u malignit a při chronických zánětlivých onemocněních střeva. Musí si včas uvědomit, že není vše tak jednoduché, jak se to mladým adeptům může zdát z přednášek nebo ukázek na videozáznamech. Vzpomínám vždy na názor jednoho z předsedů ESGE prof. Heinkela ze Stuttgartu, který vypadal jako evangelický kněz a přednášel "moudra". Říkal: "Musíme učit naše žáky i naše neúspěchy. Jinak by přišli na svá pracoviště a první neúspěchy by je přivedly k depresivnímu myšlení a některé by to i odradilo od gastroenterologie. Neměli by si brát příklad z příliš suverénních a rychlých kolegů, kteří ve snaze o získání času mohou něco přehlédnout nebo i udělat nechtěnou komplikaci. Naopak, měli by pěstovat trpělivost a soucítění s nemocným, zejména při složitých a pro pacienta náročných výkonech. Měli by se naučit jednat s nemocným tak, jak by si přáli, aby se zacházelo s nimi. Každý si musí uvědomit, že jen někdo bude mít to štěstí, aby zemřel "z plného zdraví".
3. Nejsem knihomol a od začátku studia medicíny to spíše ochabovalo. Nejvíce na mě působila vzruchová teorie fyziologie profesora Laufbergera. Částečně jsem tento problém nastudoval, ale hlavně mě to přesvědčilo, že nejsem myslitelský typ a že se musím věnovat věcem, které si mohu ověřit, podívat se na ně zblízka nebo pod mikroskopem a osobně se přesvědčit o konkrétní realitě. To mě nakonec přivedlo ke gastroenterologii a endoskopie mne v tomto směru plně uspokojuje.
4. Na tuto otázku je těžké jednoznačně odpovídat. V předgastroenterologickém období to byl MUDr. Vítek, primář a současně ředitel nemocnice v České Kamenici, kam jsem byl přidělen po promoci. Dodnes je mi vzorem ve vedení nemocnice i oddělení a v pečlivosti a uvážlivosti práce chirurga. Dalším pak byl prof. Vladimír Jedlička - zvaný "Krvinka" - přednosta I. interní kliniky nemocnice Pod Petřínem pro dobrý přehled o celé interní medicíně a ušlechtilost chování. Mým hlavním vzorem pro začínajícího gastroenterologa byl prof. Karel Herfort. Měl mimořádně laskavý přístup k podřízeným a dovedl nenápadně nutit k vědecké práci. Měl také výborné vztahy s řadou významných gastroenterologů v Evropě i v zámoří. Díky tomu jsem se blíže seznámil s obdivovanou dvojicí "učitele a žáka" z Mekky gastroenterologie v Erlangenu ve druhé polovině 20. století, profesory L. Demlingem a M. Classenem. Jejich pracoviště dalo světu řadu prioritních metod, především ERCP a papilotomii. Oba jmenovaní byli nebo jsou skvělými přednašeči a dobrými diplomaty v rozvoji gastroenterologie a endoskopie zejména. S Meinhardem Classenem jsem se spřátelil. Jsem rád, že v době mého vedení výboru ČGS jsem získal pro prof. Demlinga stříbrnou medaili Karlovy Univerzity pro dlouholetou pomoc českým a slovenským gastroenterologům. Bohužel předání této medaile se uskutečnilo několik dní před jeho náhlým skonem.
5. Vzhledem ke svému vlastnímu životu a minulosti svých předků je to pokrok v kardiologii, zejména invazivní srdeční zákroky. Zhruba dvě třetiny Čechů mají pravděpodobnost úmrtí na kardiovaskulární onemocnění. Ve srovnání s možnostmi na začátku druhé poloviny 20. století je situace významně odlišná. Aktivní přístup k poruchám tepen v myokardu prodlužuje život o 10 až 20 let. Jsou to navíc léta nikoliv živoření, ale plně aktivního života. Navíc mě těší, že invazivní kardiologie v naší zemi je na světové úrovni. Ve srovnání s počtem obyvatel jsme v těchto výkonech na světové špičce.
6. Je to jednoznačně pokrok v endoskopických metodách. V mých prvních gastroenterologických letech bylo zjištění příčiny ikteru zdlouhavé. Měli jsme k dispozici laboratorní výsledky, cholecystografii, intravenózní cholangiografii a nativní snímek břicha. Vzpomínám na radu prof. Niederleho počkat několik týdnů, jak se bude situace vyvíjet. Po čtyřech týdnech trvání ikteru se pak uvažovalo o chirurgickém řešení. Po zavedení ERCP jsme nabízeli k chirurgické léčbě rychleji. Nyní je choledocholitiáza doménou endoskopistů a chirurgové jen řeší neúspěchy a komplikace po papilotomii a extrakci konkrementů. Okamžité řešení ikteru zavedením biliárních stentů představuje situaci nesrovnatelnou s obdobím před 50 lety. Na opačném konci trávicí trubice se dnes nabízí možnost včasného zachycení nádorového bujení a je otázkou záchrany mnoha životů. Screeningová koloskopie byla na počátku mé kariéry nepředstavitelná. Výskyt kolorektálního karcinomu se zatím nepodařilo ovlivnit, ale zachycení jeho časných stadií se staly skutečností.
7. Aktivně jsem se zúčastnil příprav prevence kolorektálního karcinomu v rámci spolupráce s nadací VIZE 97. Hodně se podařilo. Máme celostátní preventivní program, ministerstvo uznává činnost gastroenterologů a obvodních lékařů na tomto poli, ale pochopení se strany lidí starších 50 let je stále nedostatečné, a proto efekt prevence je dosud menší, než by mohl být. Nepodařilo se přesvědčivě vysvětlit riziko karcinomu u asymptomatických občanů. Je třeba neustat v pravidelném informování nejen dříve narozených, ale také jejich mladších příbuzných.
8. V tomto směru mám jasno a nikdy mě nic jiného nenapadlo. Medicína a gastroenterologie je pro mě trvalým zájmem a nikdy bych neměnil. Svou práci dělám celý život s radostí. Je to pro mne zaujetí pro obor a možnost včas udělat správnou diagnózu a pomoci lidem od jejich nesnází. V řadě případů, kdy již není pomoci, je alespoň možnost předejít dalším zbytečným vyšetřením. Uznávám názor Japonců: "Když něco děláš, dělej to vytrvale a v co nejlepší kvalitě." 9. Vzhledem k tomu, že můj otec byl gastroenterolog, mohu situaci posoudit vlastně od roku 1948, kdy jsem vstoupil na půdu lékařské fakulty v Praze. Těžiště tehdejší práce gastroenterologa byla dobrá anamnéza a somatické vyšetření. Něco málo pomohlo laboratorní vyšetření a kontrastní vyšetření trávicí trubice. Endoskopie byla ještě v plenkách. Významné bylo uvažování o možných příčinách obtíží na základě osobních zkušeností. Každý gastroenterolog se musel opírat o spolupráci s abdominálním chirurgem. Již tehdy platilo, co mi později bylo vštěpováno prof. K. Herfortem: "Každý gastroenterolog má mít svého chirurga".
Dnešní možnosti jsou podstatně širší: sonografie, CT, magnetická rezonance, řada laboratorních, imunologických a histologických a histochemických vyšetření. Ztratila se možnost vyšetření žaludeční acidity a funkčního vyšetření zevní sekrece pankreatu. I nadále zůstává nutnost dobré spolupráce s bioptickými stanicemi, především pro zlepšení možnosti získání vzorků z některých dříve nedostupných míst díky endosonografii. To, co je dnes pro začínající gastroenterology samozřejmé, nebylo v začátku mé činnosti možné ani ve snu.
10. Zajistit kvalitní péči o veškeré obyvatelstvo je problémem na celém světě. Je to řešeno s menší nebo střední úspěšností. Moderní medicína slaví řadu úspěchů, ale je to i za cenu zvyšování nákladů. I u nás o tom bylo hodně napsáno a diskutuje se o tom na odborném a hlavně politickém fóru. Pokud chceme udržet naší velmi dobrou úroveň péče, musíme počítat se zvyšováním nákladů. Dělení na standardní a nadstandardní výkony a služby je v medicíně dost omezené na některé výkony a materiály. Získávání peněz je nezbytným úkolem. Poplatky s výjimkou příspěvku na stravu a hotelové služby v nemocnicích považuji za neš»astné. Lepší by bylo zvýšení měsíční částky u všech zaměstnaných. Jejich zavedení by sice nebylo přijato s nadšením, ale po krátké době by nebylo vnímáno jako úkorné. Opakované poplatky při každém vstupu do ordinace a v lékárně jsou obtěžující a pro obě strany vlastně ponižující. A navíc, vybírané poplatky by měly putovat na jedinečné konto, které by bylo po roce jasně vyhodnoceno.
Zdravotní problematika se týká každého z nás bez rozdílu politického a náboženského přesvědčení. Princip solidarity považuji za základní. Někdo má výhodu, že žije většinu života bez závažných zdravotních problémů. Nikdo však neví, jakou zdravotní péči bude potřebovat na konci svého života. Podobně jako se naši poslanci shodli na finanční podpoře preventivního programu a jeho materiálního zajištění v boji proti kolorektálnímu karcinomu, tak by se měli sjednotit na financování zdravotnictví bez jakýchkoliv postranních aktivit.
Naše zdravotnictví bylo v předlistopadovém období nepochybně na velmi dobré úrovni. Péče o školní mládež, očkování a dostupnost byla příkladem pro řadu zemí celého světa. Vysokou úroveň měla pregraduální i postgraduální výuka. Výhodou bylo, že v každém domě bylo napsáno, který obvodní lékař a které zdravotnické zařízení se musí o jednotlivého občana postarat. Vždy budou nemocní, kteří budou "příjemní", ale i ti, kteří budou zátěží, a to jak pro svou chorobu, tak i pro nákladnost péče. Proto považuji za nezbytné, aby byla dosažitelná sí» státních nemocnic.
11. Všeobecně se zdá, že naše mládež nebo spíše její větší část touží získat lukrativní vzdělání s minimem každodenní práce a přeje si život v pohodlí s příjemnými zážitky. Medicína je proto méně výhodným zaměstnáním. Svědčí pro to větší zájem o ekonomii a práva a klesající zájem o technické obory a medicínu. I u absolventů lékařských fakult je vidět snahu o specializaci v "lehčích" oborech. I chirurgie, která bývala snem velké části mediků, se zdá být moc namáhavá. Podobně i v gastroenterologii jsou komplikované endoskopické metody jen pro opravdu zanícené. Stále věřím, že se vrátí doba, kdy medicína bude přitahovat skutečné zájemce o práci s nemocnými. Předpokladem je ovšem i přiměřené finanční ohodnocení.
Ve výuce, kterou považuji dříve i nyní za vysoce kvalitní, by měla být častější práce s nemocnými za vedení kvalitních učitelů. Trochu mi chybí bližší kontakt s prací lékařů v první linii. Větší část absolventů se dostane na specializovaná pracoviště, aniž ,,ochutnají" práci v první linii. Z vlastní zkušenosti vím, jak moje tříletá práce v ordinaci stavebních podniků ovlivnila můj přístup k řadě nemocí, ale hlavně k hodnocení obvodních a závodních lékařů, kteří musí mít určitý přehled ve všech oborech medicíny. Jak to technicky provést, aby se každý medik nebo absolvent společného kmene dostal k obvodnímu lékaři, je třeba projednat ve skupině odborníků. Určitě bude problém v tom, že většina praktických lékařů jsou dnes podnikatelé. Velkým problémem je dnes postgraduální příprava a hlavně její finanční zajištění. V době mých začátků nebyla sice jistota, jak se dostat do specializačního programu, ale byla jistota určitého platu, i když nepřiměřeně malého. Byl to však plat celý, nikoliv jen jeho část. Dnešní rozhodování o specializaci ihned po promoci na dobu 6 let nepovažuji za pozitivní. Rozdělení na první a druhou atestaci považuji za správné.
12. Za jediný svůj přínos pro naši gastroenterologii považuji odhalení bulbitidy jako součásti vředové choroby. Bylo to zřejmě proto, že jsem pracoval na pracovišti prof. K. Herforta, který prozíravě získal první gastroskopy a duodenoskopy. K tomu pak bylo nutné se zamyslet nad pozorovanými změnami v bulbu a mít podporu prof. Lojdy s jeho krásnými histologickými obrázky.
Také jsem trochu přispěl tím, že jsem nezištně předával své zkušenosti dalším adeptům endoskopie. Při ERCP byl i známý katovický gastroenterolog A. Nowak a prim. Š. Šafár z Galanty. Ten pak zavedl tuto metodu na Slovensku. I prof. Vavrečka byl jeho žákem. Za svůj největší diplomatický úspěch pak považuji možnost organizovat UEGW v Praze v roce 2004.
MUDr. Alenka Huslarová
1. Jednoznačně objev a vývoj endoskopických metod.
2. Z doby mého působení bych vyzdvihla zejména dva pohledy. Vzájemné předávání medicínských zkušeností a možnost kdykoliv a s kýmkoliv se poradit bez ohledu na "šarži" - bez náznaku neochoty, rozladěnosti. Pro mladého začínajícího lékaře, ale nakonec i pro zkušeného, jsou názory a rady druhých kolegů cenné, nezbytné. Přála bych každému začínajícímu lékaři, aby měl štěstí a možnost toto získat.
Kromě osobních konzultací jsou výborné a nutné pravidelné semináře jak tematické, tak kazuistické, případně s demonstrací pacienta, a dále, a to zejména na gastroenterologiích pravidelné RTG semináře s demonstrací RTG snímků z provedených endoskopií. A to vše tvrdě dodržovat.
Druhým mým pohledem je vztah lékaře a pacienta. Vyjádřím to prostě: "Mít čas na pacienta jako na člověka." V době přístrojového a laboratorního pokroku se tento postoj vytrácí. Pacientovi se stručně "naordinuje" celá škála zobrazovacích a jiných metod, poté se mu sdělí výsledky vyšetření. Avšak často účinnější je prohovoření celé situace, potíží, příznaků, stesků. V mnoha případech pohovor postačí ke zlepšení stavu pacienta.
3. Mařatka: Fibroendoskopie trávicí trubice; Mařatka: Pokroky v gastroenterologii; Kalk, Wildhirt: Lehrbuch und Atlas der Laparoskopie und Leberpunktion (1962); F. Renger: Lehrbuch und Atlas der laparoskopischen Diagnostik (1966); A. de Saint- Exupéry: Malý princ a B. Němcová: Babička.
4. Niederle, Herfort a Keclík.
5. Karel Raška - vymýcení epidemie černých neštovic; transplantace orgánů, zejména pankreatu.
6. Vše - práce s lidmi, s mediky, s kolegy, se zdravotnickým personálem, nejrůznější vyšetřovací metody.
8. Jednoznačně znovu gastroenterologii.
9. Domnívám se, že se klade větší důraz na různé vyšetřovací metody a mnohdy uniká pečlivá, trpělivá anamnéza, která je a musí být jednoznačně základem k vyšetřování pacienta.
Na otázky 7, 10, 11 a 12 nemohu zodpovědně odpovědět.
Pro přístup k článku se, prosím, registrujte.
Výhody pro předplatitele
Výhody pro přihlášené