Gastroenterologie
a hepatologie

Osudové osmičky v gastroenterologii: významná gastroenterologická výročí v letech končících osmičkou

Karel Lukáš ^{Orcid.org  1}, Karel Lukáš ^{Orcid.org  1}

+ Pracoviště
¹ IV. interní klinika 1. LF UK a VFN v Praze

Souhrn

Po vzoru politických i odborných úvah a článků sledující význam koncových letopočtových osmiček pro historii a vědu se autor zamýšlí nad významem tohoto čísla pro gastroenterologii. Číslo 8 na konci letopočtu je zvláště v Čechách považováno za magické, nebo» mnoho důležitých klíčových událostí se v našich dějinách stalo právě v těchto letech. V těchto letopočtech vznikly různé přístroje, narodili se nebo zemřeli známí lékaři se vztahem ke gastroenterologii. Článek zmiňuje jak syndromy (Boer-haave), tak konstrukci endoskopických přístrojů, jako je laryngoskop a gastroskop, byl konstituován obor gastroenterologie (Ismar Boas). Nezapomíná ani na přínos českých patologů ve Vídni pro rozvoj vědy (Rokitansky) či pokroky fotografování pozorovaných nálezů při endoskopii. Z významných osobností se sem řadí dále Jan Nepomuk Čermák, Henry Fucher, Adolf Kussmaul, John Alwin Bevan, Karl Freiherr von Rokitansky, Carl Ewald, Rudolf Schindler, Georg Kelling, F. M. Lange a C. A. Meltzing, Max Einhorn, H. C. Hoff, Edvard B. Benedict, Harry L. Segal a James S. Watson Jr., Willard S. Boyle a Geroge E. Smith, William S. McCune, Paul E. Shorb a Herbert Moscovitz.

Klíčová slova: endoskopie, historie medicíny, patologie.

1668-1738

V roce 1668 (31. 12.) se narodil ve Voorhout blízko Leidenu (v archaické holandštině Leyden) Hermann Boerhaave. Zemřel v Leidenu 23. 9. 1738.

Holandský lékař, anatom, botanik, chemik a humanista, zvaný „Preceptor Evropy". Studoval filozofii, matematiku a teologii, později medicínu, chemii a botaniku. Jeho působištěm byla Univerzita v Leidenu. Jako první učil klinickou medicínu u lůžka! Zájem o jeho výuku byl obrovský, v Leydenu musely být strženy hradby, aby bylo možno přistavět domy a všechny žáky ubytovat. Sjížděli se nejen z Evropy, ale i z Ameriky a Asie. Jeden rok bylo na lékařské fakultě zapsáno 1919 studentů.

Boerhaaveho syndrom: kompletní transmurální ruptúra dolního jícnu s následným průnikem žaludečního obsahu do mediastina. Boerhaave popsal ruptúru u barona Jana Gerrita van Wassenaer heer van Rosenberg (1672 - 29. 10. 1723), který byl prefektem Rhinelandu a Grand Admirálem Holandské Flotily a je považován za „Hrdinu Zlatého Věku Holandska“. Jeho záhubou byla… „Třídenní hostina, kde se podávala jelení polévka s vonnými bylinami, vařené skopové s kapustou, brzlík, špenát, kachna atd. A končila několika pivy a vínem od Moselly Grand Admiral po projížďce na koni pocítil tlak v břiše, požil tedy několik šálků emetik. Po vyzvracení začal naříkat a zemřel po 16 hodinách na septikémii při ruptuře jícnu umístěné poblíž žaludku.“

1668

V roce 1668 byla vydána v Leidenu a Rotterdamu kniha Regniera de Graaf „De virorum organis generationi inservietibus de clysteribus et de usu siphonis in anatómia". Klysmata byla používána velmi široce jak pro obstipaci, tak fekální inkontinenci i pro „očistu".

1828,1858

Prvním Čechem, který je uváděn ve světovém písemnictví jako významný endoskopista byl Jan Nepomuk Čermák (spíše však Johann Nepomuk Czermak), který se narodil v roce 1828 v Praze. Působil na univerzitách v Praze, Krakově, Pešti, Jeně a Lipsku. V roce 1858 sestrojil první laryngoskop. Zemřel v roce 1873.

1848

V roce 1848 se narodil v Paříži Henry Fucher. Medicínu dostudoval v Paříži v roce 1875 a pracoval v několika pařížských nemocnicích (Beaujon, Saint Louis, Hôtel-Dieu). Vynalezl měkkou rudou gumovou trubici, která měla 8-12 mm v průměru a byla používána k výplachům žaludku. Nejpopulárnějším se stal model o průměru 10 mm a dlouhý 150 cm, který měl na konci trychtýř bud skleněný, nebo kovový. Výplachy byly používány jednak ke studiu žaludečního obsahu, jednak k léčbě dyspepsie, žaludeční dilatace, chronického žaludečního vředu, k paliativní léčbě žaludečního karcinomu a v některých případech hysterie.

1868

V roce 1868 ve Freiburgu provedl Adolf Kussmaul (1822-1902) první opravdovou gastroskopii, při které bylo možno něco vidět. K vyšetření používal endoskop vlastní konstrukce, což byla rovná kovová trubice s obturátorem a světlo bylo koncentrováno čočkou. K osvětlení používal Desormeauxovu lampu, ve které hořela směs alkoholu a terpentýnu v poměru 1:4 (tzv. „gazogén"). Kussmaul je zmiňován jako „otec gastroskopie“.

1868

Sestrojení prvního ezofagoskopu je připisováno Johnu Alwinu Bevanovi a datováno rokem 1868, kdy o něm napsal článek do The Lancet. Pracoval v Guys Hospital v Londýně. Jeho přístroj byla rigidní trubice o délce jenom 10 cm (?) a o průměru 2 cm; osvětlení magnéziovým světlem zajistil Mr. Mayer z Great Portland Street. Světlo bylo vedeno přes zrcadlo, které mělo sklon 45 stupňů. Bevan zaváděl přístroj po kovovém vodiči.

1878

Dne 23. 6. 1878 zemřel ve Vídni Karl Freiherr von Rokitansky, narozený 19. 2. 1804 v Hradci Králové (Kóniggrátz). Ve světovém písemnictví je uváděn jako rakouský patolog. Studoval medicínu v Praze a ve Vídni, kde se stal v roce 1827 druhým asistentem na katedře patologie a na místo prvního asistenta postoupil o rok později, kdy obdržel i doktorát.

V roce 1834 po smrti Johanna Wagnera (1800-1833) se Rokitansky stal prosektorem ve Wien allgemeines Krankenhaus a v tomtéž roce byl jmenován mimořádným profesorem patologické anatomie. Titul dvorní rada obdržel v roce 1863, a v roce 1869 byl zvolen prezidentem Wiener Akademie der Wissens-chaften. V roce 1867 se stal členem Panské sněmovny. Rokitansky v roce 1846 inspiroval maďarského studenta Ignaze Semmelweise ke studiu medicíny a byl později jedním z těch, kteří stáli na straně Sem-melweisově v jeho boji za aseptické metody.

Na vídeňské univerzitě byla díky Rokitanskému zavedena povinná výuka patologické anatomie. Byl vyhlášeným patologem, který provedl první pitvu v roce 1827. Po 47 letech práce bylo spočítáno, že se účastnil včetně asistencí 59 786 autopsií.

Byl prvním, kdo prokázal bakterie v lezích při bakteriální endokarditidě, rozlišil lobární pneumonii od bronchopneumonie. Popsal žlutou atrofii jater, spondylolistézu, pánevní deformace, akutní dilataci žaludku, atd. Důležitá jsou i jeho histologická pozorování, která uložil do knih („Uber das Auswachsen der Binde-Gewebssubstansen“ a „Uber Bindegewebswucherung im Nervensysteme“). Zásadním dílem je však „Handbuch der Pathologischen Anatomie". Kniha vyšla opakovaně ve Vídni, v anglické verzi i v Londýně a v New Yorku.

Rokitansky hlásal, že patologická anatomie se musí stát základem nejen veškerých medicínských znalostí, ale také samotné léčby. Popsal například střevní invaginaci a intususcepci, zabýval se poruchami střevní pasáže a zácpy. Zaujaly jej žaludeční vředy, jejich perforace a současný výskyt s karcinomem žaludečním. Je považován za nejvýznamnějšího patologa 19. století.

Ze současného pohledu je nejzásadnější jeho spolupráce se Škodou, protože korelovali fyzikální nálezy s nálezy autoptickými.

1888

Carl Ewald (30. 10. 1845-1915) ukončil v roce 1888 v Berlíně vydávání své trojdílné monografie „Klinik der Verdauungskrankheiten“ (1886-1888), která je pokládána za jeden z původních základů gastroenterologie. Předchozí učebnici, pojednávající o nemocech žaludku, vydal v roce 1879; zabýval se v ní mj. trávením v žaludku. Experimentálně podával pokusné snídaně ke zjištění žaludeční funkce, měřil volnou a celkovou aciditu Kongo červení a fenolftaleinem, zabýval se výživou a dietoterapií. Spolu se svým žákem Ismarem Isidorem Boasem je označován za „otce gastroenterologie".

1888,1968

V roce 1888 se narodil v Mnichově Rudolf Schindler (1888-1968). O nemoci trávicího traktu se začal zajímat v době 1. světové války, když se na frontě setkával s četnými trávicími potížemi u mladých vojáků. Po válce pracoval v Mnichově, který se stal díky jemu centrem endoskopie.

Schindler provedl stovky gastroskopií a snažil se rozlišit různé typy gastritíd. V roce 1923 vydal „Lehrbuch und Atlas der Gastroskopie“ s malovanými ilustracemi (k dispozici nebyla bohužel ještě kvalitní intragastrická fotografie). K vyšetřování používal Elsnerův rigidní gastroskop; později upravil gastroskop firmy Reining, Gebbert a Schall začleněním vzduchového kanálu, kterým se měly čistit čočky, a tím měla být zlepšena viditelnost a bezpečnost. Endoskop sestával z rovné trubice, která se zaváděla do žaludku pomocí obturátoru, jehož osmicentimetrový konec byl z gumy a sloužil jako bezpečnostní vodič při zavádění přístroje. Po zavedení aparátu do žaludku a vyjmutí obturátoru, byla zasunuta optická trubice, která nesla i lampu.

Mnichov se ve třicátých letech 20. století díky Schindlerovi stal Mekkou gastroskopistů. Do konce roku 1933 se zde vystřídalo na 50 lékařů s Evropy i Severní Ameriky. Zácvik byl jistě nutný, protože tento typ přístroje vyžadoval dobrý trénink a dobrou asistenci. Nejlepší pro snadný a bezpečný výkon byl prý pacient s anatomickým uspořádáním, stejným jako mají polykači mečů. Dvanácterník byla v té době a pro tento (i když semiflexibilní) přístroj „terra incognita”. Schindler spolupracoval s výrobcem nástrojů Georgem Wolfem z Berlína; zkonstruovali optický gastroskop. Vůdčí myšlenkou pro tento přístroj byly práce Hoffmannovy a Langovy z počátku století. Konečnou (šestou) verzí přístroje, byl tubus 78 cm dlouhý. Kraniální rigidní segment měl průměr 12 mm a měřil 34 cm a průměr distální části byl 8,5 mm. Flexibilní distální segment byl z bronzového drátu stočeného do spirály a z 51 konvexních čoček, které přenášely obraz při ohnutí přístroje. V distální části byla vyměnitelná žárovka (8 voltů) a hranol pro bočný pohled. Povrch byl potažen gumou. Pohyblivost ohebné části dosahovala úhlu 34 stupňů. Při větším vychýlení mohlo dojít k luxaci čoček a k omezení viditelnosti, k zúžení obrazu. Za téměř nepřekonatelná byla považována slepá místa: krajina parakardiální, některé části zadní stěny a velkého zakřivení a pak úsek malého zakřivení, skrytý angulární řasou. Schindler označil přístroj jako „zcela nenebezpečný“.

V roce 1932 oficiálně představili semiflexibilní gastroskop Wolfův-Schindlerův. Období semiflexibilních přístrojů trvalo dlouho, až do šedesátých a sedmdesátých let minulého století.

Se Schindlerovým endoskopem pracovali další endoskopisté, kteří se u něj vyučili. Přístroj propagovali zejména Francoise Moutier ve Francii („Trai-te de gastroscopie et de pathologie endoscopique de lestomac“, 1935), Norman Henning v Lipsku a Kurt Gutzeit v Breslau (Vratislavi, Wroclawi).

Američané Marie Ortmayer a Walter Palmer navštívili Schindlera v Mnichově již v roce 1920 a dobrý vztah mezi nimi přetrval mnoho let. Schindler byl po nástupu nacismu v Německu internován v koncentračním táboře v Dachau. Jeho američtí přátelé pro něj získali vízum do USA a z koncentračního tábora, kde pobyl půl roku, jej vyreklamovali. V roce 1934 Schindler s rodinou emigrovali do Spojených států amerických, do Chicaga, na tamní Univerzitu. Zde s W. Palmerem, který se stal jeho nadřízeným, přeložili Schindlerovu učebnici a publikovali ji v roce 1937 pod titulem „Gastroscopy: The Endoscopic Study of Gastric Pathology”. V roce 1943 přesídlil Schindler do Los Angeles do College of Medical Evangelists, nyní známé jako Loma Linda University. V průběhu 2. světové války pracoval Schindler spolu s W. J. Cameronem a L. Streifenderem na zlepšení osvětlení gastroskopu. Po válce vydal R. Schindler reedice své učebnice (1950 a 1966).

V letech 1958 - 1960 působil na Univerzitě Minas Gerais v Belo Horizonte v Brazílii. Do Spojených států amerických se vrátil v roce 1960 a byl konzultantem v Long Beach Veterans Administration Hospital. Když zemřela jeho manželka Gabriela, vrátil se do Mnichova, kde se oženil s Mary Kochovou. Zemřel zde v roce 1968.

1898

Koncern 19. a na začátku 20. století byly užívány tři základní typy gastroskopů a ezofagoskopů: 1. rovné tubusy bez čoček, 2. „flexibilní“ endoskopy a 3. rigidní rovné tubusy s optickým systémem. První typ užíval ve Spojených státech amerických Chevalier Jackson a v Anglii W. Hill. Druhý typ užívali Georg Kelling v Drážďanech, T. Kuttner v Berlíně a Martin Sussmann v Berlíně. Zastáncem třetího typu byl zejména Theodor Rosenheim (1868-1939) v Berlíně, jehož přístroj z roku 1895 sestával ze tří trubic, centrální obsahovala optický systém, střední trubice nesla lampu s kličkou z platinového drátu a chladicí systém a zevní tubus byl označen škálou, která ukazovala hloubku zavedení.

V letech 1897-1898 se pokusil o „inovaci“ Mikuliczova gastroskopů Georg Kelling (1866-1945) v Drážďanech (Munch. Med. Wochenschr.). Studoval v Lipsku a v Berlíně. Jeho doktorská teze nesla název „Měření kapacity žaludku“ a vypracoval ji v Ewaldově laboratoři v Berlíně. Později byl žákem Mikuliczovým.

V době, kdy byl Mikuliczovým asistentem, popsal při endoskopickém vyšetřování jícnovou peristaltiku. V letech 1897-1898, jak již bylo výše řečeno, vytvořil flexibilní článkový ezofagoskop; přístroj měl 13 mm v zevním průměru a měl několik segmentů v délce 1,45 cm. Instrument měl dvojitý gumový povrch, proximální osvětlení a byl zaváděn s mandrénem.

Kelling byl dobře znám díky své publikaci o endoskopii vydané v roce 1898 („Endoskopie fůr Speiserhöre und Magen“) také autorem prvního přístroje pro vyšetřování dutiny břišní „coelioscopu“ (1901), který byl později přejmenován na laparoskop.

Kelling je považován za jednoho z průkopníků „flexibilní" gastroskopie. Zemřel jako obě» bombardování Berlína v roce 1945.

1898

V roce 1898 byly zhotoveny první černobílé fotografie pořízené zvláště k tomu sestrojeným přístrojem, předchůdcem gastrokamery Ale byly prý bohužel špatné úrovně, což bylo způsobeno nedostatečným osvětlením. Autory byli F. M. Lange a C. A. Meltzing („Die photographie des Mageninneren. Múnch Med Wochenschr 1898; 50: 1585-1588). Fritz Lange se narodil v Dessau, studoval v Jeně, Lipsku a Rostocku, kde byl asistentem na chirurgii. A zde se v roce 1896 seznámil s C. A. Meltzingem, který byl studentem medicíny. Lange později přešel na ortopedickou kliniku do Mnichova, zemřel v roce 1952. O Meltzingovi je známo jen, že se stal praktickým lékařem v Duisburgu.

1898

Jako druhá národní odborná gastroenterologická společnost byla založena společnost v Japonsku v roce 1898. První společností zabývající se nemocemi trávicího traktu byla o rok dříve (1897) Americká Gastroenterologická Asociace, která měla 17 zakladatelů, z nichž se sedm pocházelo nebo se „vyučilo" v Rakousku a Německu.

1908

V tomto roce byl nejrozsáhleji používán přístroj nazývaný „gastrodiaphane“, který sestával z tenké žaludeční sondy s Edisonovou žárovkou na konci spojenou dráty s baterií a spínačem. Prvním, kdo jej používal, byl Max Einhorn. Pacient vypil jednu nebo dvě sklenice vody, která měla chladit žárovku, a vyšetření bylo prováděno v zatemněné místnosti a obrysy byly sledovány přes stěnu břišní. Bylo tak možno diagnostikovat nádor na přední stěně žaludku. Metoda byla vytlačena rentgenovým vyšetřením.

1928

V roce 1928 H. C. Hoff otiskl v Americké rentgenologii článek o prvním retrográdním průniku ohebné trubice do céka, čímž ukázal cestu k vyšetřování tračníku.

1938

Prvními, kdo se gastroenterologií zabývali cíleně, byli, již zmíněný Carl Ewald (1845-1915) a jeho žák Ismar Isidor Boas (1858 - 1938) v Berlíně. Boas vydal v Lipsku dvoudílnou gastroenterologickou učebnici „Diagnostik und Therapie der Magen-krankheiten", která vycházela v letech 1890 a 1893.

V roce 1895 začal vydávat první časopis věnovaný gastroenterologií „Archiv für Verdauungskrankheiten“. Ve stejném roce založil v Berlíně první polikliniku s laboratoří pro nemoci trávicího traktu. Boas po převzetí moci Hitlerem odešel do Rakouska a v roce 1938, po připojení Rakouska k Německu, spáchal sebevraždu.

Boas, který se sám označoval za „specialistu v gastrointestinálních nemocech“, splnil tři základní podmínky pro vznik oboru, tj. 1. specializovaná praxe, 2. učebnice, 3. pravidelně vycházející časopis věnovaný oboru. Je možné jej spolu s Ewaldem považovat, jak již bylo uvedeno výše, za „otce gastroenterologie“.

1948

K odběru žaludečních biopsií byl určen první speciální Benediktův (Edvard B. Benedict) „operační gastroskop pro získávání žaludeční tkáně" („An operating gastroscope". Gastroenterology, 1948), který vyvinul ve spolupráci s firmou American Cystoscope Markers Corporation. Přidáním zvláštního kanálu pro odsávání a biopsii se zvětšil průměr tubusu na 14 mm. Přístroj byl užíván až do šedesátých let 20. století.

1948

V roce 1948 se objevily první barevné endoskopické fotografie, jejichž autory byli Harry L. Segal a James S. Watson Jr. , kteří spolupracovali s Carl Zeiss Company, s Eastman Kodak Company a s Bausch & Lomb Optical Company. Článek byl publikován v Gastroenterology (“Color Photography through the Flexible Gastroscope”. Gastroenterology 1948; 10: 575-584). Užili Wolf-Schindlerův gastroskop, 35 mm Kodachrome film pro umělé osvětlení a expozici 1/2 sekundy. Průměr obrázku byl 6 mm.

1958

Mikročip byl vyvinut kolem roku 1958 v laboratořích firmy Texas Instruments Jackem Kilbym (1924-2005) a Robertem Noycem. U zrodu myšlenky užití čipu ve videokameře v roce 1969 stojí dvě jména: Willard S. Boyle a Geroge E. Smith z Bellových laboratoří. První videoendoskop byl představen firmou Welch Allyn Inc. v roce 1984. Myšlenka o miniaturizaci kamery a jejího užití v endoskopii je připisována skupině německých gastroenterologů, Demlingovi a Hagelovi a Classenovi a spolupracovníkům. První zkušenosti s prototypem videoendoskopu byly publikovány v roce 1984.

1968

Zkušenosti o prvních kanylacích papily Vaterovy pod endoskopickou kontrolou duodenoskopem publikovali v roce 1968 William S. McCune (1909-1998), Paul E. Shorb a Herbert Moscovitz v Annals of Surgery („Endoscopic cannulation of the Ampula of Vater. A preliminary report". Annals of Surgery 1968; 167: 752-756), kteří pracovali na George Washington University (Washington D. C). Autoři popisovali techniku jako nesnadnou a vyžadující značnou zkušenost a dosahovali kanylace méně než v 50 %.

Později vypracovali Japonci I. Oi, T. Takemoto, T. Kondo a K. Takagi perfektní techniku, při níž dosahovali 90% úspěšnosti.

LITERATURA

• 1. Creutzfeldt W, Martini G A, Strohmeyer G. Meilen-steine der Gastroenterologie und Stofřwechselfors-chung. Die Deutsche Bibliothek. Freiburg, Falk Found, e.V. 1997.
• 2. Demling L. Back to the future: The first papilloto-my at Erlangen, World Gastroenterology News 1995; 7: 12.
• 3. Demling L, Ell Ch, Hochberger J. Endoscopy Gastrointestinal Tract, Richard Wolf GmbH, 1995.
• 4. Dorlands Illustrated Medical Dictionary. Philadelphia: Saunders 2003.
• 5. Edmonson JM: History of the instruments for gastrointestinal endoscopy. Gastrointest Endoscopy 1991; 37: S27-S56.
• 6. Firkin BG, Whitworth JA. Dictionary of Medical Eponyms. New York: Parthenon Publishing 1987.
• 7. Haubrich SW, Edmonson JM. History of Endoscopy. In: Gastroenterologie Endoscopy, Sivak, M. J. ed., Philadelphia: W B. Saunders Comp. 2000, 2-15.
• 8. Haubrich WS. The Advent and Evolution of Endoscopy. Gastroenterology 1997; 112: 591-593.
• 9. Hirschowitz BI. Endoscopy - 40 Years since Fiber Optics. Dig Surg 2000; 17: 115-117.
• 10. Kawai K. Back to the future: The dawn of endoscopic sphincterotomy in Japan. World Gastroenterology News 1995; 7: 13.
• 11. Lazovskis I. Přehled klinických symptomů a syndromů. Praha: Avicenum 1990.
• 12. Lukáš K. Historie endoskopie. Čes Slov Gastroenterol Hepatol 2005; 59: 299-308.
• 13. Mašek J. Gastroskopie. Praha: Zdravotnické nakladatelství 1951; 7-32.
• 14. Moayyedi P, Ford A. Recent development in gastroenterology. Brit Med J 2002; 325: 1399-1402.
• 15. Modlin IM, Farhadi J. Rudolf S chin dier - A Man for All Seasons. J Clin Gastroenterol 2000; 31: 95-102.
• 16. Páč L. Anatomická eponyma. Praha: Galén 2000.
• 17. Sebastian A. A Dictionary of the History of Medicine. New York, London: The Parthenon Publishing Group 1999.
• 18. Schuman BM, Kowalski TE. The History of the En-doscope. In: Gastrointestinal Disease. DiMarino AJ, Benjamin SB. eds. Thorofare: SLACK 2002; 3-13.
• 19. Stedman's Medical Dictionary. London: Balliére Tindall & Cox 1946.
• 20. Špičák J. Minulost, současnost a budoucnost digestivní endoskopie. Endoskopie 1998; 7: 59-60.
• 21. VilardellF. The history of digestive endoscopy in the last century of the second milénium. Acta Gastroent Belg 2002; 65: 12-16.
• 22. Villardell F. Cien anos de endoscopia digestiva. Libros princeps. Madrid: Bibliotheca aula medica 2003.
• 23. Villardell F. Digestive Endoscopy in the Second Millenium. Madrid: Thieme, Grupo Aula Medica 2006.
• 24. Webster's Encyclopedic Unabridged Dictionary. New York: Gramery Books 1994.
• 25. Webster's Third New International Dictionary. Cologne: Konemann, Springfield 1993.
• 26. http://www.bookrags.com/sk/History+of+medicine
• 27. http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_medicine
• 28. http://www.nlm.nih.gov/
• 29. http://www.medicinenet.com/symptoms_and_signs/ article.htm
• 30. http://www.historiadelamedicina.org/addison.html
• 31. http://www.imageofsurgery.com/Surgery_history_art.htm
• 32. http://www.hon.ch/HONselect/Selection/C23.888.html
• 33. http://biografija.ru/show_bio.aspx?id=59673

Pro přístup k článku se, prosím, registrujte.

Výhody pro předplatitele

Výhody pro přihlášené