Správná odpověď na kvíz

Změny viditelné na histologických preparátech odpovídají typickému obrazu tzv. syndromu solitárního rektálního vředu. Tento syndrom je relativně vzácnou situací vznikající pravděpodobně nejčastěji jako důsledek vnitřního rektálního prolapsu (intususcepce) a ischemizace sliznice, resp. stěny rekta. Nejčastějším symptomem je krvácení a přítomnost hlenu ve stolici, vzácněji jsou přítomny známky rektálního syndromu – tenesmy, pocity neúplného vyprázdnění, někdy naopak obtížná defekace v důsledku rektálního prolapsu. V mnoha případech se ovšem jedná o náhodný nález u asymptomatického jedince [1].
Morfologický charakter těchto lézí může odpovídat typickému vředu, u řady pacientů však bývá přítomna forma polypoidní s prominující tkání, jejíž diferenciální diagnostika oproti lézi neoplastické není bez histologického vyšetření možná. Tento obraz byl přítomen i v případě našeho pacienta, kde měl charakter LST léze se známkami vysokého rizika submukózní invaze. Samotný výkon byl s ohledem na zřetelnou fibrózu v submukózní vrstvě náročný a trval 4,5 hod.
Z histologického hlediska je charakteristickým rysem lézí syndromu solitárního rektálního vředu tzv. fibromuskulární obliterace lamina propria. Zcela typickou změnou je hyperplazie snopců hladké svaloviny, které jsou orientovány kolmo ke slizničnímu povrchu a zasahují vysoko mezi elongované a nepravidelné krypty. Přítomna je jen mírně zmnožená chronická zánětlivá celulizace a zmnožené a překrvené cévy.
V případě našeho pacienta potvrdila následná defekografie rektální prolaps a po bioptickém ověření charakteru menší, orálněji lokalizované léze, které odpovídalo rovněž syndromu solitárního rektálního vředu, byla tato léze ponechána in situ. Vzhledem k asymptomatičnosti po snesení větší léze pacient odmítl následnou rehabilitační léčbu (biofeedback) a při endoskopické kontrole v dubnu 2019 byl nalezen stacionární obraz jizvy a ponechané léze v rektu (obr. 6).

Předplacený přístup PDF

Reference

1. Procházka R, Srna P, Frydrych J. Syndrom solitárního rektálního vředu. Gastroent Hepatol 2012; 66(4): 259–264.