Abstrakt
Mimojícnové projevy refluxní choroby jícnu (zadní laryngitida, granulomy hlasivek, globus pharyngeus, těžce ovlivnitelné astma bronchiale, záchvatovitý kašel a další) jsou více zkoumány od devadesátých let 20. století. Dlouho existovala představa, že mechanizmus působení extraezofageálních refluxních epizod na sliznice hypofaryngu a horních cest dýchacích je stejný jako u působení refluxátu na sliznici jícnu. V praxi se však tento předpoklad neprokázal (pH-metrií zjištěno jen málo kyselých extraezofageálních refluxních epizod, malá korelace mezi nálezy a symptomy, slabá odpověďna inhibitory protonové pumpy), což vedlo ke skepticizmu ohledně úlohy extraezofageálního refluxu v patogenezi výše zmíněných nemocí. Až výzkum poslední let objasnil mnohé nové skutečnosti a zcela změnil pohled na extraezofageální reflux. Samotná "kyselost" již není považována za nejdůležitější patogenetický faktor působící v průběhu extraezofageálních refluxních epizod a podstatnou úlohu hraje pepsin, kterýsi zachovává svou stabilitu a aktivitu i v průběhu slabě kyselých refluxů, jejichž význam tak stoupá. Kromě toho bylo zjištěno, že sliznice hypofaryngu, hrtanu a dalších částí dýchacích cest je mnohem citlivější na složky refluxátu v porovnání se sliznici jícnu. Z těchto důvodů se léčba zaměřuje nejenom na potlačení kyselosti, ale také na snížení počtu refluxních epizod a snížení negativního působení pepsinu.
