Nepřihlášený uživatel
přihlásit se / registrovat

Gastroenterologie
a hepatologie

Gastroenterology and Hepatology

Čes a Slov Gastroent a Hepatol 2009; 63(2): 87-90.

Docent MUDr. Jan Kotrlík, CSc. – osmdesátiletý aneb Julius Špičák zpovídá Jana Kotrlíka

Jan Kotrlík, Julius Špičák1

+ Pracoviště

Dne 3. února 1929 se narodil jeden z nejznámějších českých gastroenterologů docent MUDr. Jan Kotrlík CSc., a je mi ctí a potěšením tuto významnou skutečnost připomenout. Rozhodl jsem se tak učinit méně tradičním způsobem - rozhovorem, který snad autentičtěji ozřejmí páně Kotrlíkovu osobnost. Je důležité se s ní seznámit, stejně jako pro šachistu seznámit se s partiemi starých mistrů: Současné a budoucí problémy se řeší s potřebným nadhledem a snáze se znalostí minulosti, s vědomím, že předchozí generace řešily rébusy, které bychom již zažívat věru nechtěli. Je ovšem neuvěřitelné, jak se i nedávná minulost pod nánosem překotné současnosti stává nezřetelnou a s odchodem pamětníků nenávratně mizí! Kdo z mladší generace alespoň přibližně ví, kdo byli Kotrlíkovi učitelé a současníci? Kdo bude za dvacet let vědět, kdo jsou současní gastroenterologičtí protagonisté?

CSGH 2/2009

Ale zpět k životu a době docenta Kotrlíka! Narodil se v rodině lékaře na Královských Vinohradech a v centru Prahy také absolvoval Jiráskovo klasické gymnázium. Na lékařské fakultě studoval v letech 1948-1953. Po promoci pracoval dva roky na dětském a chirurgickém oddělení nemocnice v České Kamenici. Po absolvování vojenské služby (poctivé dva roky) působil na interním oddělení Nemocnice Pod Petřínem, odkud byl donucen nastoupit na místo závodního lékaře Pražského stavebního podniku. V letech 1964-1966 působil na interním oddělení Nemocnice Na Františku. Následujících dvacet jedna gastroenterologicky nejproduktivnějších let strávil na legendárním Interním oddělení Fakultní polikliniky 1. lékařské fakulty v Praze. Dalších dvanáct dvanáct let prožil na IV. interní klinice 1. lékařské fakulty, kde v roce 1989 habilitoval. Zejména jeho přičiněním zde vzniklo centrum digestivní endoskopie prová dějící všechny tehdy existující endoskopické metody. V roce 2000 přešel do Vysočanské nemocnice (Clinicum, a.s.), kde působí dosud.

Docent Kotrlík byl pilným a zaníceným učitelem a publicistou. PubMed eviduje vysoce reprezentativní počet publikací včetně impaktovaných. První pochází z roku 1952 a jejich titulky kopírují zejména rozvoj a zavádění endoskopických metod u nás.

V roce 1990 se stal vědeckým sekretářem výboru České gastroenterologické společnosti, v letech 1994-1998 byl jejím předsedou a členem výboru a revizní komise byl i v dalších obdobích.

V letech 1996–2000 byl členem výboru Evropské endoskopické společnosti (ESGE), v roce 2004 byl spoluprezidentem Evropského gastroenterologického kongresu (UEGW) konaného v Praze. Je čestným členem Československé, Slovenské, Maďarské a Středoněmecké gastroenterologické společnosti, byl či dosud je členem redakčních rad Endoscopy, Gastrointestinal Endoscopy a Gastroenterologie (Polské). Docent Kotrlík je ženatý, manželka je lékařkou, podobně dcera, syn je právníkem.

Tato suchá fakta však neprokreslí osobnost docenta Kotrlíka dostatečně. Co je pro něj skutečně charakteristické a impozantní: Nezná slovo překážka v jakémkoliv smyslu, byl a je naprosto věrným a loajálním kolegou a přítelem komukoliv, kdo o to kdy stál, podílel se na znovupostavení české gastroenterologie na evropské scéně a šířil a šíří kolem sebe auru neobyčejné pozitivity! Vždy» kdo kdy poznal docenta Kotrlíka jinak než v dobré náladě?

Přejme mu, aby tomu tak mohlo být i nadále!

Jak Vás ovlivnila lékařská tradice v rodině při výběru povolání?

Na úvod trochu genealogie. Pradědeček Janota pocházel ze sousední vesnice, kde nyní máme mlýn. Stal se přednostou stanice Dejvice Praha 6. Druhý pradědeček Kotrlík byl štolbou na zámku Hluboká. Jsem tedy částečně Jihočech. Další část mých předků je z Prahy. Děd Kortlík byl ředitel Assecurationi Generali. Děd Janota byl vrchní zdravotní rada a rodinným lékařem ve významných rodinách, jako např. Havlovi, Rabínovi nebo Kruliš-Randa. Jeho tchán byl MUDr. Prokeš a o další generaci zpět jeho tchán byl profesor Karlovy Univerzity, farmakolog na pražské lékařské fakultě. Oba poslední dostali nedědičný šlechtický titul. Všichni jsou pohřbeni na Vyšehradě. Otec byl již gastroenterolog. V rodině byla celá řada dalších lékařů jako prof. psychiatrie a neurologie O. Janota, můj bratranec Janota - neuropatolog žijící v Anglii. Podobně moje teta, bratr a jeho žena byli také lékaři. Můj strýc byl advokát a jeho syn je ombudsman O. Motejl. Bohužel posledním lékařem v naší rodině je moje dcera t.č. pracující na metabolické jednotce III. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Ovlivnění rodinou bylo jednoznačné. Dědeček Janota i otec byli oblíbení a úspěšní. Pro mě to bylo jasné od základní školy.

Které pedagogické osobnosti na Vás během studia a bezprostředně po něm nejvíce zapůsobily a proč?

Pro pořádek: V nemocnici v České Kamenici to byl primář chirurgie doktor Vítek. Profesor Jedlička (zvaný „krvinka“, Nemocnice Pod Petřínem) byl jedinečným příkladem všeobecného vzdělání v medicíně a vynikal ušlechtilým chováním. V gastroenterologii mi byl vzorem profesor Herfort, i když mě původně přesvědčoval, abych se zaměřil na kardiologii. Snadno jsem mu to vyvrátil. Z chirurgů to byli dále profesoři Vahala a Niederle.

Proč jste si vybral jako obor gastroenterologii?

Zapůsobila zde památka mého otce, který byl oblíbený a myslím i úspěšný gastroenterolog v době, kdy tato specializace byla v plenkách.

Většinu života jste prožil v komunistickém režimu, který počíná být mladší generaci poněkud abstraktně vzdálen. Mohl byste jako nestraník ilustrovat svá omezení? Jak jste je vnímal? Pro srovnání, já byl poměrně smířen.

Již můj přesun do fakultní nemocnice Pod Petřínem měl „stranický“ podtext. Vrátila se manželka diplomata z Vídně a té by se též líbilo pracovat na klinice. Podobně při žádosti o studijní pobyt v NSR dostali přednost členové strany. Koneckonců i k habilitaci jsem byl připuštěn až ve zralém věku. Chronicky negativně na mě působila činnost v závodním výboru ROH (Revoluční odborové hnutí). Bylo ovšem záhodno mít nějakou společenskou aktivitu a můj tehdejší šéf profesor Herfort mi poradil tuto funkci. Před jednáním výboru se vždy napřed radila stranická skupina a teprve pak byli připuštěni nestraníci jako docent Marek, docent Bauer a moje maličkost. Musím přiznat, že na druhé straně mi to přineslo, jako předsedovi rekreační komise, dobré vztahy s univerzitami v Greifswaldu, Rostocku a v Berlíně. Tyto kontakty mě posílily jazykově a nakonec i odborně. Jinak jsem si připadal jako psík, který může dosáhnout jen po úroveň stolu. Stále jsem si říkal, že to není na věčnost. Změna ovšem přišla pro mě trochu pozdě.

Uvažoval jste o emigraci?

Díky aktivitě ve výboru basketbalového svazu, kde jsem po léta zaujímal místo lékaře ženské a později juniorské reprezentace, jsem měl na poměry tehdejší doby mimořádnou možnost cestovat. O emigraci jsem však nikdy neuvažoval. Měl jsem ovšem možnost srovnávat a získat argumenty pro diskuse s „přesvědčenými“.

Jste vyhlášený abstinent a nekuřák, proč a jaký pocit máte z obou neřestí? Jak hodnotíte současné protikuřácké tažení?

Nechápu, proč někdo „musí kouřit nebo hodně pít“. Mně to nechutná a navíc škodit svému zdraví za vlastní peníze je pro mě nepochopitelné. Považuji se za „agresivního“ nekuřáka a diskutuji s lidmi na ulici, ve frontě aut i s mládeží v parku při venčení psů. Podporuji protikuřáckou kampaň. Neznalé je třeba usměrňovat. Nejsem názoru, že je nám dána možnost opravdu svobodné volby. Je nelogické, aby společnost automaticky hradila veškeré náklady spojené s chorobami způsobenými chronickou nezodpovědností.

Jaké bylo Vaše první setkání s digestivní endoskopií? Pracoval jste s před-flexibilními přístroji? Vaše pocity prosím!

Rok 1966 byl posledním rokem semiflexibilního endoskopu ve fakultní poliklinice a moje zkušenost s tímto instrumentem je tedy omezená. Práce s ním byla nepříjemná pro pacienta i pro vyšetřujícího a navíc nám bylo jasné, že vyšetření žaludku je pouze částečné. Expanze flexibilních přístrojů byla úlevou pro nemocné i endoskopisty.

Interní oddělení Fakultní polikliniky na Karlově náměstí zaujímalo do 70. let zcela výlučné postavení i v mezinárodním měřítku. Mohl byste tuto pozici charakterizovat a analyzovat proč? Co bylo oním geniem loci?

Málo kdo ví, že Fakultní poliklinika na Karlově náměstí, kde jsem strávil svá nejproduktivnější gastroenterologická léta, byla postavena po vzoru Mayo Clinic. Určující pro rozvoj gastroenterologie ovšem byla osobnost profesora Herforta, který vynikal laskavostí, schopností předvídat vývoj oboru a měl přirozenou autoritu, takže se vytvořil tým pracovníků (většinou nestraníků) s velkým zájmem realizovat se v gastroenterologii (profesoři Frič a Lojda, doktor Kasafírek, docent Keclík). Je třeba připomenout, že se k nám tehdy jezdili „na zkušenou“ endoskopisté z východní Evropy jako profesor Bosseckert, pozdější prezident ESGE, profesor Andrzej Nowak z Katovic, primář Šafár (pozdější prezident endoskopické sekce Slovenské gastroenterologické společnosti a oddělením prošla také celá řada českých tehdy mladých adeptů gastroenterologie.

Kdo z gastroenterologů a Vašich učitelů, kteří již nežijí, Vás nejvíce ovlivnili, čím a proč?

Profesoři Herfort, Vahala, Niederle a Kojecký. Oceňoval jsem odbornou způsobilost a schopnost komunikovat i s mladší generací. Klasickou ukázkou byl tzv. tematický zájezd na kongres ASNEMGE v Paříži 1972, kdy Československou gastroenterologickou společnost (ČGS) vedl profesor Niederle a v Paříži nám velice usnadnil komunikaci Herfort. Jako ještě předválečný vzdělanec s šarmem a jazykovým vybavením uměl okouzlit i na mezinárodní scéně. Musím zmínit i docentku Jablonskou, poslední předrevoluční předsedkyni ČGS. Jako respektovaná mezinárodní gastroenterologická osobnost byla v době částečného uvolnění v osmdesátých letech ochotna seznámit mě (konečně i Tebe) s významnými evropskými gastroenterology. Víš dobře, že velkorysost není ani mezi gastroenterology běžná vlastnost.

Byl jste jeden z prvních, kteří u nás provedli endoskopickou papilosfinkterotomii. Jak jste se na ni připravoval? Proč byla v Čechách provedena až s dlouhým odstupem dokonce i proti Slovensku?

Příprava byla zpočátku spíše duševní. Při kongresu Agression and Protection ve Vídni jsem seděl při společenském večírku s profesorem Demlingem, tehdy celosvětově endoskopickým guru č. 1, jehož endoskopické pracoviště bylo Mekkou digestivní endoskopie. Podivil se, když jsem se mu pochlubil, že máme již více jak 400 ERCP (konec 70. let) a doporučil začít s papilotomií s tím, že pošle dva sfinkterotomy. Byly doručeny za tři měsíce a já se těšil. Profesor Frič, tehdy již vedoucí pracoviště, možná trochu zbytečně sondoval terén u děkana chirurga profesora Baláše a ten to zakázal. Chirurgický dohled byl přitom zajištěn u docenta Slezáka (Nemocnice Pod Petřínem) a profesora Řeháka (III. chirurgická klinika). Papilotomii jsem na vlastní oči poprvé shlédl v Drážďanech (v dobách před live video), kam mě pozval prof. Shentke. Když jsem nadšeně referoval, co že jsem to o dovolené v NDR viděl, byl jsem za to poněkud zpeskován. Proto byla papilotomie provedena s tříletým předstihem v roce 1983 v Bratislavě, kde měli liberálnějšího děkana. Až po mém přechodu na IV. interní kliniku její tehdejší přednosta prof. Hrabák pochopil význam endoskopické léčby a papilotomii bez větších okolků povolil.

Byl jste jedním z těch, kteří prolamovali politicky danou izolaci české gastroenterologie. Popiš te klíčové setkání s prominentním gastroenterologem, například profesorem Classenem!

Profesor Classen mi byl představen docentem Nedbalem při kongresu v Karlových Varech v 70. letech přímo na vrcholu Klínovce (ve výšce 1244 m. n. m.) Classen s Demlingem pak opakovaně navštěvovali Prahu, kde druhý jmenovaný před tím na sklonku války zakončil medicínská studia, když jeho fakulta v Berlíně byla vybombardována. Bydlíval tehdy v koleji 5. května na Vinohradech. Já bydlím nedaleko, a to nás trochu sblížilo. Vztah s Classenem je to možno označit za přátelství. Nemohu opomenout přátelství s předčasně zesnulým profesorem Wurbsem z Hamburku, jedním ze spoluzakladatelů Endo Club Nord, který mě představil profesoru Soehendrovi. V dalších letech již po změně režimu a po mém zvolení do funkce sekretáře ČGS mi opakovaně pomohli Armengol Miro, Montori a Hagenműller. Každý je vybaven úplně rozdílnou mentalitou, ale všichni byli a jsou mimořádně vstřícní. Tyto kontakty nakonec vyústily v získání práva organizovat 12. UEGW.

Jak a kdy Vás napadlo, že by se Evropský gastroenterologický kongres mohl konat v Praze? Váš příspěvek k tomuto procesu byl zásadní!

Na to si přesně pamatuji. Bylo to v předvečer zahájení světového gastroenterologického kongresu v Los Angeles v roce 1994, když při registraci profesor Arnold osobně dohlížel na to, aby každý obdržel informaci, že příští UEGW se bude konat v Berlíně. Arnold přitom pracoval na menší univerzitě v severním Porůří. Řekl jsem si, že méně známý gastroenterolog si může přát mít kongres ve světoznámé Praze. Myšlenku jsem opakovaně rozvíjel mezi výše uvedenými představiteli ESGE a při všech možných mezinárodních setkáních. První plakát oznamující kandidaturu Prahy jsem vyvěsil během UEGW 1995 v Berlíně. Je příznačné, že na organizaci prvních kongresů UEGW dosáhli zejména endoskopisté. Určitým klíčovým bodem naší akceptace endoskopickou mezinárodní veřejností bylo uspořádání neobyčejně úspěšného endoskopického kursu ESGE „live video“ v roce 1993. Musím ještě zmínit konkurz na organizaci UEGW 2001 v Amsterdamu, který se konal 1996 v Barceloně. Jak si vzpomínáš, tehdy jsme s Amsterdamem reprezentovaným Tytgatem a Huibregtsem čestně prohráli, a byla to vzácná příležitost vidět Tytgata poněkud nervózního.

Jaká byla Vaše nejkurióznější zahraniční cesta? Já to vím, a» to vědí i ostatní!

Je to jednoznačně deset dnů v Severní Koreji v Pchong-Iangu s juniorskou basketbalovou reprezentací. Doporučoval bych každému, aby v době kritiky malicherností se vcítil do návštěvy tohoto supertotalitního státu. Ve všech autobusech bylo jedno sedadlo volné, to kdyby náhodou nastoupil prezident Kim-ir sen.

Čeho si na své gastroenterologické osobě nejvíce ceníte? Skromnost stranou!

Je toho více. Moje habilitační práce o bulbitidě například. Je dnes samozřejmým pojmem a nikdo již nepochybuje, že je součástí vředové choroby. Cítím vlastní přínos v ERCP, kterou jsem prováděl po léta pouze s Fričem a paralelně se Skálou v Krči. Školil jsem opravdu velký počet endoskopistů, i Petr Dítě se byl podívat. Samozřejmě, speciálním, zejména diplomatickým úspěchem zůstane získání UEGW pro Prahu.

Vaše krédo?

Mít radost z každého dalšího dne. Usilovat o rychlou a správnou diagnózu.

Pro přístup k článku se, prosím, registrujte.

Výhody pro předplatitele

Výhody pro přihlášené

Kreditovaný autodidaktický test